K této kapitole můžu říct jen to, že ff nepočítala s
tím, že Wildovi hrábne a přejmenuje skupinu, takže tu stále máme
Kometky... (Tedy, ne, že by to bylo nějak zásadní, že)
A
dalšího půl roku se zdálo, že mě rudovlásek poslechl. Nevěděl jsem,
jestli se radovat z toho, že jsem možná přece jen normální, nebo
truchlit nad tím, že jsem se možná připravil o šanci najít svoji
opravdovou životní lásku.
Jisté bylo jen jedno. Jak čas plynul, získával jsem stále větší pocit, že ty jarní události nebyly skutečné, že to vážně byl jen nějaký sen, halucinace, výplod mé příliš bujné obrazotvornosti.
Můj život se vrátil zpátky do starých kolejí. Jonne a Christus mě neskutečně točili tím, že si nedokázali navzájem říct, jak moc jsou do toho druhého zbláznění. V důsledku toho musel já poslouchat tu Jonneho, tu Christusovy výlevy o tom, kde mě s tím druhým zase viděli. Přestat se vídat s oběma jsem nechtěl, přestat se vídat jen s jedním jsem nechtěl a NEMOHL. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo snažit se je PŘEŽÍT.
Neon Comets oslavily už své druhé narozeniny. Robin měl stále sebevražedné tendence, ale dokud o tom jen mluvil, nemělo smysl se tím zabývat. Stejně ty své záchvaty pláče jen hrál. Příčinou jeho trápení byl Ville Liimatainen, jak taky jinak. Během půl roku se spolu rozešli pomalu víckrát než vyspali. A jejich rozchody se odehrávaly v tak přesném cyklu, že po dvou měsících už jsme přesně věděli, kdy Robíska čekat v jaké náladě. Neboli kdy připravit papírové kapesníčky pro něj a kdy špunty do uší pro nás.
Teď byl ale konec listopadu a já byl na nákupech. S Jonnem jsem sháněl dárky k Vánocům. Přesně dle mého předpokladu to obsahovalo především tahání ho z obchodů s bižuterií (protože 'tamty náušnice, to je přesně JEHO styl!'), oblečením (protože 'to růžový by mu TOLIK slušelo, Jannie!') a kytarami (protože 'tahle je pro něj prostě IDEÁLNÍ!'). Ani ne po dvaceti minutách jsem začal ztrácet nervy a naopak získávat chuť celé ty pošahané Vánoce zrušit.
Jenže pak, právě ve chvíli, kdy jsem Jonneho táhl od těch kytar, jsem HO zase uviděl. Opíral se o lampu přímo naproti vchodu do obchodu. Jakmile na něj ale padl můj zrak, rudovlásek se usmál a zmizel.
Musel jsem z toho být slušně vytřeštěný, protože Jonne vzdal své pokusy dostat se zpět do obchodu a ustaraně se na mě zadíval.
"Jannie, jsi... v pohodě?" zeptal se.
"Jo. Jo, jasně," vzpamatoval jsem se. "Jen jsem myslel, že jsem někoho zahlídnul... To je fuk. Půjdeme dál? Ještě pořád jsi nikomu nic nekoupil!"
"Chtěl jsem!" hájil se. "A ty mě prostě nechceš nechat!"
"Kolikrát ti mám opakovat, že člověku, kterýho jsi vykopnul ze skupiny a kterýho nechceš už nikdy vidět, dárky kupovat NEMÁŠ?!"
"Fajn, pane chytrej, tak komu bych je teda měl kupovat?"
"Co třeba Tommimu? Pokud se nepletu, jste v docela blízkém příbuzenském vztahu," poznamenal jsem kousavě.
"Ale Tommi přece dostane ponožky..." mávl Jonne rukou.
"Jonne, je to tvůj BRATR! Staral se o tebe ve chvílích, kdy se na vás rodiče takřka vykašlali. Tahal tě z průšvihů a nebýt jeho, tak jsi dneska nejen neměl kariéru, ale mohl jsi bejt docela dobře třeba i MRTVEJ!"
"No tak ať je po tvým," vzdychl. "Dostane dvoje ponožky."
"A co pero?" nadhodil jsem. "Elegantní pero pro manažera skupiny, třeba černý se stříbrnými detaily, prostě něco na podepisování smluv?"
Třeba mý nový nahrávací, dodal jsem v duchu.
"Ehm..." znejistěl Jonne. "Tak co třeba... Co třeba troje ponožky, hm? Tommi má rád ponožky..."
"A co třeba novej svetřík? Víš, jak je ten jeho oblíbenej už obnošenej..."
"Jannie, ty jsi génius!" zatleskal Jonne. "To je ještě lepší než ponožky!"
"No vidíš," položil jsem mu ruku kolem ramen. "Tak pojď, Jonníku. Jdeme sehnat svetřík pro Tommiho..."
Jisté bylo jen jedno. Jak čas plynul, získával jsem stále větší pocit, že ty jarní události nebyly skutečné, že to vážně byl jen nějaký sen, halucinace, výplod mé příliš bujné obrazotvornosti.
Můj život se vrátil zpátky do starých kolejí. Jonne a Christus mě neskutečně točili tím, že si nedokázali navzájem říct, jak moc jsou do toho druhého zbláznění. V důsledku toho musel já poslouchat tu Jonneho, tu Christusovy výlevy o tom, kde mě s tím druhým zase viděli. Přestat se vídat s oběma jsem nechtěl, přestat se vídat jen s jedním jsem nechtěl a NEMOHL. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo snažit se je PŘEŽÍT.
Neon Comets oslavily už své druhé narozeniny. Robin měl stále sebevražedné tendence, ale dokud o tom jen mluvil, nemělo smysl se tím zabývat. Stejně ty své záchvaty pláče jen hrál. Příčinou jeho trápení byl Ville Liimatainen, jak taky jinak. Během půl roku se spolu rozešli pomalu víckrát než vyspali. A jejich rozchody se odehrávaly v tak přesném cyklu, že po dvou měsících už jsme přesně věděli, kdy Robíska čekat v jaké náladě. Neboli kdy připravit papírové kapesníčky pro něj a kdy špunty do uší pro nás.
Teď byl ale konec listopadu a já byl na nákupech. S Jonnem jsem sháněl dárky k Vánocům. Přesně dle mého předpokladu to obsahovalo především tahání ho z obchodů s bižuterií (protože 'tamty náušnice, to je přesně JEHO styl!'), oblečením (protože 'to růžový by mu TOLIK slušelo, Jannie!') a kytarami (protože 'tahle je pro něj prostě IDEÁLNÍ!'). Ani ne po dvaceti minutách jsem začal ztrácet nervy a naopak získávat chuť celé ty pošahané Vánoce zrušit.
Jenže pak, právě ve chvíli, kdy jsem Jonneho táhl od těch kytar, jsem HO zase uviděl. Opíral se o lampu přímo naproti vchodu do obchodu. Jakmile na něj ale padl můj zrak, rudovlásek se usmál a zmizel.
Musel jsem z toho být slušně vytřeštěný, protože Jonne vzdal své pokusy dostat se zpět do obchodu a ustaraně se na mě zadíval.
"Jannie, jsi... v pohodě?" zeptal se.
"Jo. Jo, jasně," vzpamatoval jsem se. "Jen jsem myslel, že jsem někoho zahlídnul... To je fuk. Půjdeme dál? Ještě pořád jsi nikomu nic nekoupil!"
"Chtěl jsem!" hájil se. "A ty mě prostě nechceš nechat!"
"Kolikrát ti mám opakovat, že člověku, kterýho jsi vykopnul ze skupiny a kterýho nechceš už nikdy vidět, dárky kupovat NEMÁŠ?!"
"Fajn, pane chytrej, tak komu bych je teda měl kupovat?"
"Co třeba Tommimu? Pokud se nepletu, jste v docela blízkém příbuzenském vztahu," poznamenal jsem kousavě.
"Ale Tommi přece dostane ponožky..." mávl Jonne rukou.
"Jonne, je to tvůj BRATR! Staral se o tebe ve chvílích, kdy se na vás rodiče takřka vykašlali. Tahal tě z průšvihů a nebýt jeho, tak jsi dneska nejen neměl kariéru, ale mohl jsi bejt docela dobře třeba i MRTVEJ!"
"No tak ať je po tvým," vzdychl. "Dostane dvoje ponožky."
"A co pero?" nadhodil jsem. "Elegantní pero pro manažera skupiny, třeba černý se stříbrnými detaily, prostě něco na podepisování smluv?"
Třeba mý nový nahrávací, dodal jsem v duchu.
"Ehm..." znejistěl Jonne. "Tak co třeba... Co třeba troje ponožky, hm? Tommi má rád ponožky..."
"A co třeba novej svetřík? Víš, jak je ten jeho oblíbenej už obnošenej..."
"Jannie, ty jsi génius!" zatleskal Jonne. "To je ještě lepší než ponožky!"
"No vidíš," položil jsem mu ruku kolem ramen. "Tak pojď, Jonníku. Jdeme sehnat svetřík pro Tommiho..."
Žádné komentáře:
Okomentovat