Zamilovaný

Autor: Arvari
Žánr: No, tak nějak jakože nic. Je to trochu vtipný a není tam slash...
Přístupnost: Netěšte se zbytečně.
Postavy: Jani Tuovinen, Henriikka Mäkelä (neboli Poppy Starley)
Shrnutí: "Promiň... Co jsi říkala?"
Počet slov: 1035
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...

"Wilde?"
"Hm?"
"Otočil by ses na mě laskavě?"
"Hm... Cože?"
"Wilde..."
Ticho.
"TUOVINENE!"
Jani konečně odtrhl pohled od okna a zadíval se na mladou zrzku, která stála metr od něj, ruce založené na prsou a netrpělivě poklepávala nohou.
"Ano?" zeptal se chraptivě.
"No, v prvý řadě típni tu cigaretu, než ti spálí prsty," kývla zrzka směrem k dohořívající cigaretě v jeho ruce.
Janiho oči se stočily tamtéž. Pokrčil rameny a hodil nedopalek do popelníku.
"Všechno?"
"Řekla jsem v prvý řadě," ušklíbla se Henriikka.
"Aha. Fajn. Co dál?"
"Ale celkem nic. Ptala jsem se tě, jestli nemám zavolat klukům a rovnou tu zkoušku zrušit, když jsi naprosto mimo..."
Jani už zase civěl z okna. Po pár vteřinách pomalu zamrkal a otočil se zpátky na ženu.
"Promiň... Co jsi říkala?"
"Za minutu jsem zpátky. Ani se nehni!"
Dveře bouchly.
Jani zavřel oči a vytáhl z krabičky další cigaretu. Pomalu ji zapálil, jednou potáhl a nechal ji hořet.
Dveře bouchly podruhé. Gauč, na kterém Jani seděl, se u jeho nohou prohnul.
"Tak jsem tady," ozval se Henriičin hlas.
"Hm?"
"Tuovinene, otevři laskavě oči."
Poslechl.
"Ano?" zamumlal.
"Zkouška je zrušená. A my dva si promluvíme. Co je s tebou, broučku?"
"Absolutně nic," řekl.
"Kecy," olízla si rty a položila dlaň na tu jeho ruku, ve které nedržel cigaretu. Ucukl. Zavrtěla hlavou. "Jani, zlato..."
"Nic to není," vzdychl.
"LŽEŠ, Tuovinene."
"No a?"
"Nechci, abys mi lhal."
"Proč ne?"
"Protože jsme přátelé, Jani. Myslím, že natolik dobrý, aby ses mi mohl na rovinu svěřit s tím, co tě trápí."
"No, na druhou stranu..." kousl se do rtu. "MOHLA BYS mi možná pomoct."
"Poslouchám."
Jani potáhl z cigarety.
"Mám přítelkyni."
"TY?!"
"Jo," ušklíbl se. "Já. Už tři měsíce."
"Teda..." zamrkala. "Páni. Ty máš... Chci říct... Kde jsi vzal ČAS na ženskou?!"
"Vzal," usmál se.
"Tak proč jsi tak mimo? Vždyť... To je skvělý! TŘI MĚSÍCE?!"
"Tři měsíce," zaculil se. "Ale známe se už... Tři roky? Tak nějak. Je to dlouho, co jsem ji potkal. Tři roky jsme byli přátelé, než jsme se takhle večer najednou začali líbat... Jak v blbým romantickým filmu, no. Ale... Ale není to jako láska v romantickým filmu. Fakt ne. Vlastně... Víš, že jsem nikdy asi nebyl fakt zamilovanej? I když tohle je přece jen po všech stránkách láskyplnější než cokoliv předtím. Ale stejně si ty tři měsíce říkám, že jestli takhle vypadá LÁSKA, tak si ji můžete strčit do... Že si ji můžete nechat. Nevím, jestli to je kvůli tomu, že jsme se už tak dlouho znali..."
"O tom nepochybuj," usmála se Henriikka. "Ale já se svým drahouškem taky ani na začátku nezažívala vášnivé a opojné zamilování... A stejně to bylo MOC fajn..."
"No, každopádně je tady něco..." vzdychl Jann. "NĚCO, kvůli čemu si začínám říkat, že jo, fakt jsem... dost zamilovanej... I když bez klepání kolenou a motýlků v břiše."
"A to něco je?" pozvedla obočí.
"Jela na dva týdny do Oulu za svojí sestrou."
"Ajaj."
"Počkej, nevíš, v čem je problém!"
"Ale jasně, že to vím. Chybí ti!"
Jani se zamračil.
"Tohle asi bude souviset s tím, že jsi ženská, co?"
"Nepochybně ano," pokývala. "Jak dlouho je pryč?"
"No... tři dny," kousl se do rtu. "Ale... Nejde o to, že je v Oulu. Nemá na mě zatím vůbec čas. Její sestra má nějaký problémy s manželem... Teija mi napíše tak dvě zprávy denně. A to je prostě... na nic! A... Jo, jsem mimo. Naprosto mimo. Do ničeho se mi nechce, nic mě nebaví, moje inspirace je naprosto v tahu. Mám pocit, že dva tejdny nemůžu přežít. A to jsem si vždycky myslel, že to je naprostej NESMYSL, takováhle reakce na... Takováhle reakce."
"A mně se zdálo, že poslední dobou píšeš samý zamilovaný bláboly, zlatíčko," zakřenila se Henriikka. "No, vidíš, není to nesmysl."
"Ale... Ale mně to brání v tom, abych normálně myslel. A nebaví mě to!" frkl Jani.
"No jo, ale počkej, jak tě to bude bavit, až se vrátí."
"Ach. Myslíš..."
"Jo, až si budete ty dva tejdny pěkně vynahrazovat."
"Hm, to zní slibně..." zavrněl Jani, potáhl z cigarety a olízl si rty. "Dost slibně. Ale do tý doby budu dál propadat depresi!"
"To teda nebudeš, drahoušku. To ti totiž nedovolím!" ušklíbla se.
"A co chceš dělat?" pozvedl obočí.
"No, tu zkoušku jsme zrušili... Tak co si zajít na kafe?"
"Kafe?" zamrkal Jani.
"Kafe," kývla a zastavila ho těsně předtím, než si mohl strčit do úst další cigaretu. "A tohohle už nech. Kouříš jednu za druhou. A na nervy ti to ani náhodou nepomůže."
"To je kec," frkl a znovu z kapsy vytáhl krabičku.
"Tuovinene!" okřikla ho.
"Ano, madam," kuňkl a cigarety zase schoval.
"Hodnej," natáhla se a pohladila ho po vlasech. "Tak. Teď si vezmi bundu a jdeme na to kafe. Zvu tě!"
"Ale kafe mě akorát nabudí, a to nebude příjemný..."
"Třeba tě nabudí natolik, abys zase mohl psát a nebyl jen takhle pitomě apatickej... Saturnettes potřebujou víc zamilovanejch blábolů!"
"Nejsou to zamilovaný bláboly!" odsekl. "Hele, to, co se ti zdá jako zamilovaný bláboly, to jsou ve skutečnosti-"
"Ale ne..." zasmála se.
"Co?" zamrkal.
"Ale nic. Obhajování tvý tvorby tě probouzí víc než dostatečně, jak tak koukám," konstatovala, zatímco se soukala do svého kabátku. "Tak pojď, zlato. Cestou mi vysvětlíš nesmírně HLUBOKOU myšlenku svýho 'Oh girl, don't ever let me down'. A pak třeba můžeme probrat poselství romantickejch komedií."
"Tohle nebylo hezký, Poppy."
"Jsem si toho plně vědoma."
"Nesnáším tě."
"Přeješ si, abys mohl."
"Víš... Teija je taky zrzka."
"Drž se hlubokejch myšlenek, Jani. U těch nevypadáš jako koťátko, kterýmu sourozenec před čumáčkem ukradnul chutnou myšičku."
"Poppy?"
"Áno?"
"Už jsem ti někdy řekl, že jsi cvok?"
"Ano. Byla to odpověď na moji otázku, proč chceš do tý skupiny zrovna mě..."