"Ach, Juhí..."
"Ano, pusinko?"
"Prdelinečko moje?"
"ANO, pusinko?"
"Proč jsi na mě tak zlej, prdelko?"
"Protože jsi nehorázně, nehorázně otravnej."
"Jak můžeš říct-"
"Lásko, dupni na brzdu, ano?"
"Na brzdu?!"
"To jsem asi neměl říkat."
"Juhano Jakonene..."
"Ach, nesnáším, když takhle začínáš."
"Juhano Jakonene, tvé dnešní chování vůči mně je velmi ZNEPOKOJIVÉ!"
"!!!"
"Co tak vytřeštěně koukáš?"
"Ehm, promiň, ale... JAKÝ že je mý chování?"
"ZNEPOKOJIVÝ. Neznáš to slovo?"
"Znám. Ale překvapuje mě, že ho znáš TY!"
"Pch."
"Přiznej se, Jukkí. Že jsi ho ještě nedávno NEZNAL?"
"No co? Zkusil jsem číst další knížku od mámy!"
"Ach. Zase tam ty dva nešukali?"
"Ne. Tentokrát se dvě rvaly o jednoho chlapa."
"Ale fuj."
"Jo! Furt jsem čekal, že ten chlap si to rozdá s tím svalnatým sluhou, ale-"
"Nech mě hádat. Se sluhou skončila ta, která nedostala hlavního hrdinu."
"Ty jsi to četl?!"
"Ne. Ale viděl jsem v televizi pár filmů natočenejch podle takovejch knížek."
"Ach. Každopádně mi dovol konstatovat, že vývoj situace je v nich přinejmenším ZNEPOKOJIVÝ."
"Každopádně mi dovol konstatovat, že to tvý mámě všechno vrátím a ty to číst už nebudeš."
"PROČ NE?!"
"Ach, Jukko, smiř se s tím. Dva chlapi tam spolu šukat NEBUDOU!"
"To jako ani v tom, co jsem teď rozečet? Tam jsou dva nevlastní bratři, to by mohlo..."
"Sourozenci?"
"NEVLASTNÍ?"
"Tak ty spolu zaručeně šukat nebudou, lásko."
"PROČ NE?!"
"Jelikož vztah mezi sourozenci, byť nevlastními, je jaksi... společensky nepřijatelná záležitost."
"..."
"Aha. Moc složitá věta."
"...?"
"Prostě by to lidí nerozdejchali, Jukkínku."
"Ach. Ale to je..."
"Znepokojivý?"
"Já chtěl říct na nic."
"Aha. Fajn. Mimochodem, něco jsi mi chtěl, když jsi sem tak mile vpadnul?"
"Počkej, já nevím..."
"Ach. Fajn. Takže ses chtěl jen pochlubit novým slovíčkem?"
"Ne! Určitě to bylo něco mnohem... důležitějšího."
"Fajn. Tak až si vzpomeneš, řekni."
"Jo, už vím! Lásko, ty vaříš těstoviny?"
"A DO PRDELE!"
"Počkej! V tý vaně můžeš zůstat. Já už je vypnul..."
"A to to nemůžeš říct hned?!"
"Mimochodem, tu louži, co jsi tím vyskakováním z vany udělal na podlaze, si vytřeš SÁM!"
"Ta uschne sama... Ehm, ale stejně musím z vany, ne? Nebo ty těstoviny nejsou..."
"Jsou poživatelný, neboj. A kdybys chtěl, můžu ti je donýst až sem..."
"To mám jíst ve vaně TĚSTOVINY?"
"No... jo?"
"Nepřijde ti to MALINKO praštěný?"
"Já myslel, že bych si vlezl k tobě. Najíme se a můžeme se tulit..."
"A pak si zašukáme?"
"Japí, tvé myšlenkové pochody jsou VELMI znepokojivé."
"Touché, co?"
"..."
"Bože, bože... Doneseš mi teda ty těstoviny?"
"Ano, pusinko?"
"Prdelinečko moje?"
"ANO, pusinko?"
"Proč jsi na mě tak zlej, prdelko?"
"Protože jsi nehorázně, nehorázně otravnej."
"Jak můžeš říct-"
"Lásko, dupni na brzdu, ano?"
"Na brzdu?!"
"To jsem asi neměl říkat."
"Juhano Jakonene..."
"Ach, nesnáším, když takhle začínáš."
"Juhano Jakonene, tvé dnešní chování vůči mně je velmi ZNEPOKOJIVÉ!"
"!!!"
"Co tak vytřeštěně koukáš?"
"Ehm, promiň, ale... JAKÝ že je mý chování?"
"ZNEPOKOJIVÝ. Neznáš to slovo?"
"Znám. Ale překvapuje mě, že ho znáš TY!"
"Pch."
"Přiznej se, Jukkí. Že jsi ho ještě nedávno NEZNAL?"
"No co? Zkusil jsem číst další knížku od mámy!"
"Ach. Zase tam ty dva nešukali?"
"Ne. Tentokrát se dvě rvaly o jednoho chlapa."
"Ale fuj."
"Jo! Furt jsem čekal, že ten chlap si to rozdá s tím svalnatým sluhou, ale-"
"Nech mě hádat. Se sluhou skončila ta, která nedostala hlavního hrdinu."
"Ty jsi to četl?!"
"Ne. Ale viděl jsem v televizi pár filmů natočenejch podle takovejch knížek."
"Ach. Každopádně mi dovol konstatovat, že vývoj situace je v nich přinejmenším ZNEPOKOJIVÝ."
"Každopádně mi dovol konstatovat, že to tvý mámě všechno vrátím a ty to číst už nebudeš."
"PROČ NE?!"
"Ach, Jukko, smiř se s tím. Dva chlapi tam spolu šukat NEBUDOU!"
"To jako ani v tom, co jsem teď rozečet? Tam jsou dva nevlastní bratři, to by mohlo..."
"Sourozenci?"
"NEVLASTNÍ?"
"Tak ty spolu zaručeně šukat nebudou, lásko."
"PROČ NE?!"
"Jelikož vztah mezi sourozenci, byť nevlastními, je jaksi... společensky nepřijatelná záležitost."
"..."
"Aha. Moc složitá věta."
"...?"
"Prostě by to lidí nerozdejchali, Jukkínku."
"Ach. Ale to je..."
"Znepokojivý?"
"Já chtěl říct na nic."
"Aha. Fajn. Mimochodem, něco jsi mi chtěl, když jsi sem tak mile vpadnul?"
"Počkej, já nevím..."
"Ach. Fajn. Takže ses chtěl jen pochlubit novým slovíčkem?"
"Ne! Určitě to bylo něco mnohem... důležitějšího."
"Fajn. Tak až si vzpomeneš, řekni."
"Jo, už vím! Lásko, ty vaříš těstoviny?"
"A DO PRDELE!"
"Počkej! V tý vaně můžeš zůstat. Já už je vypnul..."
"A to to nemůžeš říct hned?!"
"Mimochodem, tu louži, co jsi tím vyskakováním z vany udělal na podlaze, si vytřeš SÁM!"
"Ta uschne sama... Ehm, ale stejně musím z vany, ne? Nebo ty těstoviny nejsou..."
"Jsou poživatelný, neboj. A kdybys chtěl, můžu ti je donýst až sem..."
"To mám jíst ve vaně TĚSTOVINY?"
"No... jo?"
"Nepřijde ti to MALINKO praštěný?"
"Já myslel, že bych si vlezl k tobě. Najíme se a můžeme se tulit..."
"A pak si zašukáme?"
"Japí, tvé myšlenkové pochody jsou VELMI znepokojivé."
"Touché, co?"
"..."
"Bože, bože... Doneseš mi teda ty těstoviny?"
Žádné komentáře:
Okomentovat