Neusnul jsem do jedný v noci, a vstávám po pátý, děkuju pěkně!
Přeskočí mi, fakt přísahám, že mi přeskočí.
K čemu mi tenhle deníček má bejt? K tomu, abych na Soheie myslel ještě víc, než na něj myslím normálně? Abych se tím víc týral? Abych na něj nebyl schopnej zapomenout?
Nezapomněl jsem na něj přes rok, to vím, ale k psycholožce jsem šel proto, aby mi ZAPOMENOUT pomohla. Ne aby mě nutila...
Zavolal jsem jí a dostal instrukce.
Že prej si sem mám zapsat, jak to s tím vztahem bylo. Pěkně od začátku. Jak jsem to prožíval, jak jsem to cítil, co se mi honilo hlavou, když to skončilo.
No... Fajn.
Poprvé jsem ho viděl, když mě Japa vzal na koncert Stereo Junks!, kde moje japonská princeznička v tu dobu hrála.
Hned mi padnul do oka, ale původně vlastně jen jako kurva dobřej basák. A vzhledem k tomu, že jsme s Japou přemýšleli o vlastní kapele... Hned jsem ho chtěl. Jako muzikanta. Stejně jako jsem jako muzikanty chtěl zpěváka a bubeníka.
Ale nepopírám, že na rozdíl od těch dvou se mi Soheiek i zatraceně líbil.
Něco v něm je. Něco...
Prostě mi nešel z hlavy. To jeho tělíčko. Jeho obličej.
Jeho exotický oči.
Seru na to. Pokračovat budu zejtra.
MOŽNÁ.
Žádné komentáře:
Okomentovat