Včera jsem se naprosto psychicky zhroutil. O půl jedenáctý večer jsem volal Japu. Dorazil během chvilky, vyděšenej, a ještě mě seřval za to, že jsem ten deník ještě nepřestal psát. A pak mě hrozně dlouho držel, dokud jsem se nějak neuklidnil, dokud jsem neusnul.
Ráno jsem se vzbudil v deset, a to jsem byl zase vyděšenej já. Dokud mi Japa neřekl, že v noci psal mýmu šéfovi zprávu, že mám horečku a nebudu moct přijít.
Byl tady pak se mnou ještě pár hodin, odešel teprv před chvilenkou, protože odpoledne má zkoušku s Private Line.
Varoval mě, že jestli se k tomu sešitu jen přiblížím, zabije mě, ale, no...
On to nezjistí. Pokud se zase nesesypu, tak to nezjistí.
A já se vážně snažím nesesypat.
Doufám, že jsem si to tak nějak odbrečel už včera.
Prostě, sice jsem přestal psát, ale nedokázal jsem přestat MYSLET. Pořád dokola se mi míhala hlavou jedna a tatáž chvíle.
To, jak mi Tommi volal, že se mu to definitivně nepovedlo, že Sohei musí během pár dní odjet.
To, jak těch pár dní hrozně rychle uplynulo, jak najednou bylo to úterý a během půl hodinky měl dorazit Japa a vzít Soheie na letiště.
To, jak jsem se rozbrečel, ale Sohei mi začal hned otírat slzy, začal mumlat něco o tom, že si mě nechce pamatovat ubrečenýho.
To, jak mě začal líbat a svlíkat, a já to vlastné v tu chvíli pochopil, najednou jsem věděl, že já si ho chci taky pamatovat takhle, že se s ním chci ještě jednou pomilovat, vědět, že je to NAPOSLED...
Bylo to úžasný, bylo to něžný, a pak to bylo i divoký, pořád jsme se dívali jeden druhýmu do očí, pořád jsme se líbali, pořád. Bylo to DOKONALÝ.
Když jsme spolu pak leželi, přál jsem si, aby to mohlo trvat věčně.
Jenže nemohlo.
Mohlo to trvat sotva dvě minutky.
A sotva jsme se oblíkli, zvonek se rozdrnčel.
O půl hodiny pozdějc jsem byl v bytě sám a chtěl umřít.
No, teď chci taky. Ale žádnej problém, že jo. Japa mě zabije.
Ne. Ne, dneska ho nezavolám, ani omylem...
Žádné komentáře:
Okomentovat