čtvrtek 23. května 2013

11. února 2012

Hm, jasně. Nezavolám Japu, říkal jsem si.

Jenže ten parchant jako by věděl, že se něco děje. Po tý jejich zkurvený zkoušce se stavil.
A co? Našel mě ubrečenýho.
A co? Nezabil mě.
Koukal na mě tak nějak divně nešťastně. A říkal, že je teda kurva zvědavej, jestli mi to pomůže, protože zatím ze mě prej dělá spíš uzlíček nervů než co jinýho.
Zůstal u mě přes noc, zase. Čistě přátelsky.
Myšlenka na to, že bych měl něco mít s Japou, se svým nejlepším kámošem, to je směšný. Aby bylo jasno.
Ale jinak je ještě tady. Zrovna teď se na mě blbě kouká. Teď se tváří, že na mě nikdy nekoukal, a prohlíží si moji kytaru, jako by ji snad v životě neviděl.
No, asi takhle. K Soheiovi.
Než se zase rozeřvu a Japa ten sešit už fakt sebere a spálí, jak mi to slíbil, jestli tohle bude ještě dlouho pokračovat.
Prostě, Sohei.
Neozval se mi víc jak tejden. Nevěděl jsem, co se děje, nevěděl jsem ani, jestli vůbec v pořádku dorazil.
Když pak napsal, skoro jako by to ani nebyl on. Nevím přesně, co na něm bylo jinýho, ale něco... něco jo.
Než odjel, slíbili jsme si, že to mezi náma nenecháme skončit, že to překonáme, i když je to tolik kilometrů. Že to prostě ZVLÁDNEME.
No, nezvládli. Rozešli jsme se ani ne za měsíc.
Přísahám, kdybych tehdy neměl Japu, nejspíš už tady nejsem. Nevydržel bych to, psychicky bych to nevydržel.
Do prdele.
Po tvářích mi zas tečou slzy, Japa blbě čumí a říká, ať to okamžitě zavřu.
Nemůžu psát. Nejde to.
Jdu se přitulit...

Žádné komentáře:

Okomentovat