Nenávidim tu zasranou, zkurvenou babu! Přísahám, ani tu nejprotivnější učitelku na základce jsem nechtěl zabít tak moc, jako chci zabít tuhle zkurvenou psycholožku!
Že prej můj deník na ni působí tak, jako bych psal to, co ona chce slyšet. Nebo jako bych si z toho dělal spíš něco jako román. Že do toho nedávám svoje opravdový city.
CO PROSÍM, ty krávo zasraná?!
Vylejvám si tady srdce, každičkej den se sypu, protože mě to prostě BOLÍ, a ty se na mě pak jen podíváš skrz ty svý staromódní brejličky a řekneš, že mi to jednoduše NEVĚŘÍŠ?!
Že jí to přijde všechno PŘEHNANÝ. Že má pocit, že píšu, že se hroutím, ale ve skutečnosti se nad tím sešitem akorát dobře bavím.
Že mi zase dá dva týdny a já mám začít psát pravdivě a popisovat svoje adekvátní reakce.
Adekvátní reakce...
Víš, ty krávo, co by teď byla adekvátní reakce?!
Adekvátní reakce na moje současný pocity by byla na všechno se vysrat, vzít si dovolenou a odletět do Japonska a vyšukat Soheikovi duši z těla. Protože přesně to já teď chci udělat! Chci se sebrat a odjet, chci bejt s ním, chci ho zase vzít do náruče, chci cejtit jeho kůži, chci cejtit jeho heboučký rty, chci se dívat do jeho krásnejch exotickejch oček, chci brouzdat prstama v jeho hedvábnejch vlasech, chci bejt se svým chlapem, zatraceně!
Já chci...
Seru na to. Seru na všechno.
Jedu za svojí princezničkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat