čtvrtek 23. května 2013

6. února 2012

Ehm, vím. Asi to začíná bejt docela trapný.

Každej den prohlásím, že už ten deník psát nebudu, každej další den se k tomu ale zase vrátím.
No, asi takhle.
Dneska jsem už v práci dostal varování, že jestli míním dál bejt takhle duchem nepřítomnej, poletím. Takže pěkně děkuju, fakt že jo!
Měl bych sem napsat to, jak to se Soheiem pokračovalo a jak to skončilo. No...
Pokračovalo to docela jednoduše. Prostě jsme spolu BYLI. Občas jsme se lámanou angličtinou hádali, pak jsme se anglicko-finsko-japonsky (a hlavně NAHLAS) usmiřovali, někdy jsme prostě jen tak seděli a dívali se na televizi, pili jsme kafe a dohadovali se o tom, jaký je lepší.
Já tvrdil, že to finský, slabý, kurevsky sladký a se spoustou mlíka, Sohei, u kterýho se v tomhle projevovala ta jeho španělská část, zase prohlašoval, že jedině silný, maximálně s trochou mlíka, a navíc horkýho.
Teda, ne vždycky jsme pili kafe. Občas se mě Sohei pokusil naučit na japonskej čaj, ale, no...
Kapánek neúspěšně.
Já jsem prostě kafovej, a kafovej zůstanu. Jediná chvíle, kdy mi ten čaj vážně chutnal, byla ta, kdy Sohei dopil, odložil hrnek a šel mě políbit. Ta smíšená lehká chuť čaje a ta mnohem silnější chuť JEHO...
Dneska na to kašlu. Jdu si lehnout.
Myslím na to, co se dělo po tom polibku.
Potřebuju chvíli sám pro sebe.
 

Žádné komentáře:

Okomentovat