Moc to bolí. Pořád tak příšerně.
Jasně, věděl jsem, do čeho jdu, ale přece jen...
Tommi Liimatainen. Chlap, kterýmu jsem věřil, že s tím Soheiovým povolením k pobytu něco udělá. Cokoliv. Že to nějak zařídí, aby Sohei mohl zůstat, zůstat SE MNOU.
Zůstat v kapele, to byla oficiální verze, i když Tommi se ptal, proč si prostě nenajdeme jinýho basáka.
Protože tenhle je to nejlepší, co můžeme sehnat, to byla oficiální výmluva.
Tommi řekl, že to zkusí. Že udělá, co bude v jeho silách.
Mám jistej pocit, že něco tušil, protože na mě tak nějak divně koukal, když jsme to řešili. Asi jsem vypadal moc zoufale, jenže, no, nevypadal, BYL JSEM.
Naprosto v prdeli jen při představě, že mi Soheie odvedou.
Říkal, že ne. Sliboval mi, že to dopadne dobře, že zůstanem spolu.
Přísahám, kdybych tehdy jen TUŠIL, že se to Tommimu nepovede, tak si Soheie vezmu. Doteď lituju, že jsem to neudělal, jo.
Kdybych si ho vzal, zůstal by se mnou.
Kurva, už nemůžu...
Žádné komentáře:
Okomentovat