Když se mě šéf v práci ptal, proč jsem dneska jako mátoha, vymluvil jsem se na to, že na mě asi něco leze.
Podle toho, jak jsem se ráno viděl v zrcadle, byl jsem tak bílej, že mi to nemohl nesežrat.
Navíc se mi co chvíli do očí hrnuly slzy, takže jsem popotahoval a všechno.
Šéf říkal, že doufá, že nepadnu. Nebo když už padnu, že aspoň nestihnu nakazit všechny ostatní.
Každopádně jsem nespal. Jsem zničenej. Naprosto vyřízenej.
Hlavou se mi pořád honěj ty poslední dny se Soheiem, to, jak nás Tommi ujišťoval, že na tom pracuje, že všechno bude v pohodě, určitě. Přísahal, že to vyřeší.
Jo, přísahal...
Pamatuju si, jak jsme chodili na procházky po Helsinkách, jak jsme stáli v přístavu a dívali se na moře, jak jsme se objímali na Senátním náměstí, jak jsme seděli v kavárně a bavili se o Salvation a o tom, jak spolu budeme na Vánoce.
Měli jsme plány. Měli jsem tolik plánů.
Soheiku...
Žádné komentáře:
Okomentovat