čtvrtek 23. května 2013

Nevím. Nevím, a je mi to JEDNO!

Jsem šťastnej. Jsem hrozně, neskutečně šťastnej.

Nevím, co je za den, skoro ani nevím, kolik je hodin. Někdy odpoledne.
Když jsem Soheiovi z helsinskýho letiště napsal, že jedu za ním, přišla mi odpověď 'Haha, Jukka, haha.'. Tak jsem mu napsal název společnosti a číslo letu a doporučil mu, aby si zjistil, kdy přiletím, a čekal na letišti.
Moje peněženka krvácí, ta letenka byla nehorázně drahá. Šéf byl na mě nasranej, že si ze dne na den beru volno. Prej mě zabije, až se vrátím.
Ještě asi hodinku před přistáním jsem si říkal, že to byla blbost. Že jsem to neměl dělat. Že přece ještě musím někdy letět zpátky, dát další prachy za letenku. Že s takovouhle sice zaplatím nájem, ale budu o hladu.
Všechno mi bylo jedno, když jsem ho na letišti uviděl. Když se ke mně rozeběhnul a skočil mi do náruče, když si mě těma zářícíma očima prohlížel, když mě hladil a říkal, že nemůže uvěřit, že jsem vážně tady, když mě pak najednou políbil...
Najednou jako bysme snad ani nikdy nebyli od sebe. Šli jsme z letiště k autu a objímali se a smáli.
Byl jsem šťastnej, šťastnej, pořád jsem šťastnej tak, že kdybych na místě umřel, ani mi to nevadí.
Pár dní jsme se Soheiem skoro nevylezli z postele. Nevím kolik. Prostě netuším.
Nedokážu vnímat prakticky nic než jeho.
Je tak krásnej. Krásnější než byl. Je dokonalej. Miluju ho, k zbláznění ho miluju.
A on miluje mě. Řekl to.
I když ani nemusel.
Mluvili jsme.
Jakmile to jenom půjde, Sohei se vrátí do Finska. A hned se vezmeme. Už tu chybu prostě nezopakuju.
Milujeme se. Zbožňujeme se.
Bude nám to klapat, já to vím, prostě to vím. Jsme si souzený.
Chci vedle něj zestárnout. Vedle nikoho jinýho. On je všechno, co v životě potřebuju.
Sohei Murakami.
Ještě nevím, kdy pojedu domů. Zatím na to nechci myslet, protože, no, všechno by to akorát ničilo. Nechci bejt smutnej, když zatím mám Soheie vedle sebe.
Dneska ráno jsem přes webkameru mluvil s Japou. Do tý doby jsem mu jen napsal, že odjíždím, a pak ještě jednou, že jsem dorazil. Myslel jsem, že bude aspoň trochu naštvanej, ale on se jenom křenil a říkal, že konečně uznává, že mi ten deník byl k něčemu dobrej.
Byl, jo. Ale... Už na to kašlu. Teď nemám potřebu si ho psát. Možná až se vrátím do Finska.
Možná taky ne, protože, no, jsem prostě šťastnej.
Teď teda... Končím.
Stejně Sohei volá, že je hotovej oběd. Máme suši. Už se těším. Párkrát ho dělal i ve Finsku, a vždycky říkal, že doma by udělal ještě mnohem lepší.
Jsem fakt zvědavej. Už to ve Finsku totiž bylo perfektní.

Žádné komentáře:

Okomentovat