Dveře bytu se otevřely.
Matti vytřeštil oči a zoufale zakňučel.
"Zacky. Zacky, prosím, ne, já to myslel vážně! Zejtra hraju! Potřebuju moct zvednout ruce ke kytaře, a potřebuju na ni vydržet HRÁT!"
"Já vím," kývl jsem. "Nejdu tě vytáhnout do posilovny."
"Uf..." oddechl si Matti. "Přísahám, teprve dneska přestala bejt ta bolest ve svalech MUČIVÁ. Počkej, proč se takhle tváříš?"
"Co? Jak?" zamrkal jsem.
"Tak, jako bys... Bože můj. Ne. Ne, já s tebou nejdu běhat!" vyhrkl, skočil zpátky do bytu a pokusil se mi zabouchnout dveře do obličeje.
"Matti..." vzdychl jsem, když jsem mu v onom zabouchnutí dveří poměrně lehce zabránil, načež jsem ovšem vklouzl do bytu a zabouchl je za sebou sám. "Nejdu tě vytáhnout ani na běhání."
"Plavání?" kousl se do rtu.
"Ne, Mikkonene."
"Kolečkový brusle?"
"Na těch sám nejezdím."
"Vyjížďka na kole?!"
"Ne, sakra! Nejdu tě vytáhnout na ŽÁDNOU fyzickou aktivitu!" zvedl jsem oči v sloup.
"Výborně. Pak už mě totiž napadal jen sex," ušklíbl se Matti.
Doufal jsem, že na mě nepoznal, jak se mi v tu chvíli rozbušilo srdce a zrychlil dech. Ne, nesměl to poznat.
Sebevědomě jsem se ušklíbl.
"Mikkonene, na co ty taky nemyslíš..."
"No co?" pokrčil rameny. "Tak proč jsi teda tady?"
"Protože zejtra hraješ," zakřenil jsem se.
"Ehm... Hele, klidně mě považuj za vola, ale nějak v tomhle nechápu souvislost."
"No, řeknu ti to takhle," kousl jsem se do rtu. "Prošlo to s hubnutím, tak zkusím štěstí ještě jednou. Matti, tvoje vlasy jsou děsný."
"Co?" Zvedl ruku a výše zmíněné vlasy si prohrábl prsty. "Jak děsný?"
"No, jak jen ti to..." zamyslel jsem se. "Tak takhle. Ten střih, teda, on to střih ani NENÍ, že ano, tak ten je naprosto k ničemu. Nesluší ti, dělá ti tlustší obličej, a tak dále. A pokud jde o barvu, hele, tuhle blbě odbarvenou měl i Kristian, já vím, ale víš, neslušela ani jemu. On je jen tak... ÚŽASNEJ, že si nikdo nevšímal toho, jak blbě s tou barvou vypadá. Pochopeno?"
"Tak ti pěkně díky, ty ale umíš člověka potěšit," frkl Matti.
"No, a když jsme u toho, ty fousy bys mohl buď nějak slušně upravit, nebo je dát dolů úplně, protože tohle je prostě příšer-"
"Nezdá se ti, že už by to stačilo, Zacky?" zavrčel.
"Ehm, no... Jak vidím tvůj výraz, tak asi... jo," kývl jsem opatrně.
"Skvěle. Takže, nechceš mi čirou NÁHODOU říct, že krom osobního trenéra dokážeš zastávat ještě post soukromýho KADEŘNÍKA, viď, že ne?" prohlédl si mě Matti zkoumavě.
"Ne, to skutečně nechci."
Matti udělal pár kroků předsíní a zaměřil se na svůj odraz ve velkém zrcadle. Zvedl jeden z nejdelších pramenů vlasů a chvíli ho jen mnul mezi prsty. Pak se ušklíbl.
"Tak proč mi říkáš, jak blbě vypadám, když s tím nedokážeš nic udělat, hm?"
"Neřekl jsem, že nedokážu. Jen to nedokážu... osobně," mrkl jsem. "Ale čirou NÁHODOU jsem zavolal svojí kadeřnici, a čirou NÁHODOU by si dneska našla trochu času na to, aby tu hrůzu na tvojí hlavě trochu zpacifikovala. Co ty na to?"
"Fakt myslíš, že vypadám tak špatně?" zamračil se.
"Hele..." nadechl jsem se. "Jsou krajní situace, ve kterejch ti to fakt sluší. Ale promiň, většinu času... Jo, Matti, je to děs. Ty kratší černý vlasy ti vždycky slušely O TOLIK víc..."
"Jak víš, co mi kdy slušelo?"
"Ale no tak. Jsem z Tampere. Roky tě tu potkávám."
"No jo, ale taky si to PAMATUJEŠ? Já bych nevěděl, jaký vlasy jsi před lety měl!"
Zarazil jsem se. (A zase jednou doufal, že si toho nevšimne.) Měl pravdu. Jak jsem si to jen mohl...
"Tak hele, půjdeme, nebo ne?" řekl jsem a pohodil hlavou. "Máme tam bejt za půl hodiny. A jestli se zase poplazíš jak ŠNEK, tak to nemáme šanci stihnout, Mikkonene!"
Žádné komentáře:
Okomentovat