"Matti, otevři ty zatracený dveře."
"NE!"
"No tak, chovej se jako dospělej člověk, ne jako děcko."
"Já ale JSEM děcko. Malej ustrašenej klučík, co nechce, aby mu ještě někdo ubližoval."
"Dám ti lízátko?"
"Řekl jsem malej a ustrašenej, ne blbej!"
Protočil jsem panenky a opřel se o dveře Mattiho bytu.
"Mikkonene, tohle je směšný," řekl jsem.
"Mně to nepřijde," ozvalo se.
"No tak. Měl jsi DVA dny oddechu, ačkoliv jsem ti původně slíbil jen jeden. Tak nešil a pojď, je to JENOM běhání!"
"To je fajn, že jsem měl dva, jenže ty dva dny mi trvalo, než jsem zase začal bejt schopnej pět minut bez opory sedět! A teď mi chceš odrovnat nohy a plíce?! Jen přes moji mrtvolu!"
"Ano, i k tomu se můžeme dostat, pokud ty zatracený dveře neotevřeš!"
"Fajn, tak do toho!"
Čelem jsem mimoděk párkrát udeřil do chladivého dřeva.
"Mikkonene, co mám udělat, abys toho nechal?"
"Dát mi na rekonvalescenci ještě tak... měsíc?"
"To ani omylem."
"Tejden?"
"Mikkonene..."
"Další dva dny? PROSÍM!"
"Máš PĚT MINUT, pak ty zasraný dveře vyrazím, i kdybych je měl platit!"
"No to si piš, že je budeš platit! A abys věděl, v momentě, kdy je vyrazíš, tak já... já... Já radši skočím z okna!"
"Jasně, protože rozplácnout se na chodníku bude mnohem míň bolestivý než jít na hodinku běhat, že ano?"
"Bolest po rozplácnutí se na chodníku ale mnohem rychlejc zmizí!"
"To jo, ale jen za předpokladu, že nepřežiješ."
Na druhé straně dveří nastalo hrobové ticho. Na chvíli mě napadlo, jestli Matti nešel skočit z okna rovnou, ale předpokládal jsem, že to už by se zvenčí ozvalo hlasité zaječení, a pokud možno i alarm zaparkovaného auta, na kterém by, dle všech zákonů pádů z budov, nepochybně přistál.
Nejspíš prostě jen přemýšlel. Doufal jsem, že se mu nějak nezavaří mozek.
Zhluboka jsem se nadechl.
"Mattíku..." řekl jsem mírně. "Chceš slyšet, proč jsi měl o den volna víc?"
"Protože včera jsi šel do posilovny," odsekl Matti. "Volal jsi mi a řekl mi to, vzpomínáš?!"
"No, jasně, ale neřekl jsem ti, proč jsem šel včera a ne předevčírem, jak jsem měl v plánu. Je to vlastně... docela vtipný," zasmál jsem se. "Otevři a řeknu ti to, určitě se taky pobavíš."
"Ne, díky, já se skvěle bavím už takhle."
"Fajn, stejně ti to řeknu. Víš, jde o tohle. Předevčírem..." Ušklíbl jsem se. "Předevčírem jsem se pokusil Wildovi dokázat, že když ho donutim trénovat tak, jako jsem donutil tebe, taky ho to naprosto odrovná. Takže jsme trénovali, a proto jsem nešel trénovat já sám. No, a neuhodneš... Neuhodneš, jak Wilde dopadl, Matti."
"Prosím, řekni, že se taky nemůže ani pohnout..." zaskučel Matti.
"No, nemůže, no."
"A přiměje tě to uznat, že tvoje tréninkový metody jsou přehnaně krutý, když člověk nemá svaly jako Rambo, teda, jako ty?"
"Ani omylem! Vždyť u toho, co jsi cvičil, svaly sotva cítím, PROBOHA! Nejsem přehnaně krutej, to jen jak ty, tak Wilde máte místo svalů máslo!" zavrčel jsem.
"Tak bys to mohl taky občas vzít v úvahu, ne?!" zaječel Matti.
Obrátil jsem oči v sloup.
"Matti..." vzdychl jsem. "Hele, neměl bych ti to říkat, protože to ode mě není tak docela férová hra, ale... Pár dní zpátky jsme se s Jannem bavili o tom tvym hubnutí, a-"
"COŽE?! TY ses S NÍM-"
"Nech mě laskavě domluvit, ano?!" odsekl jsem. "Bavili jsme se, a tak nějak z toho vzešlo, že jsme se tak trochu... vsadili o to, jestli se ti podaří zhubnout. On tvrdí, že ne, já ti věřím, když prohraju, budu chodit běhat v růžovejch trenýrkách, když prohraje on... Ehm, to není podstatný. Každopádně, já vím, že se moc nemáte v lásce, takže bys určitě byl rád, kdyby prohrál, ne?"
Na druhé straně bylo ticho.
"Matti?" oslovil jsem ho nejistě.
Když se dveře, o které jsem se nevědomky opíral, otevřely, jen tak tak jsem udržel rovnováhu a nepadl Mattimu po ústech k nohám.
"A to jsi, ZATRACENĚ, nemohl říct dřív?!" vyhrkl Matti.
"C-co, že jsme se o tebe vsadili?" zamrkal jsem.
"Dej mi pět minut," řekl Matti. "Půjdeme BĚHAT."
Žádné komentáře:
Okomentovat