Až když jsem už dobrou čtvrthodinu stepoval před fitcentrem, došlo mi, že dávat si s Mattim sraz právě tady asi není dobrý nápad. Protože, no, zatím to skoro i vypadalo, že to nemůže najít. Nebo nechce.
Třeba si to rozmyslel. Jo, třeba si to rozmyslel a já tady ze sebe dělám vola zbytečně.
Možná bych mu měl zavolat. Zeptat se.
A pak, až řekne, že si to rozmyslel a že na to kašle, se můžu jít zničit běháním, nebo tak něco. Zničit se za to, že jsem si, já idiot naivní, myslel, že snad přiměju Mattiho Mikkonena zhubnout.
Sundal jsem ze zad batoh a začal se v něm přehrabovat. Můj zatracený mobil nebyl nikde k nalezení. Tlumeně jsem nadával, zatímco jsem důkladně procházel celou přední kapsu.
Když se vedle mě ozvalo váhavé odkašlání, málem jsem vyletěl z kůže.
Bleskově jsem se otočil... A Matti na mě překvapeně zíral.
"Ehm... Ahoj," odkašlal si.
"N-nazdar," zakoktal jsem se. "Ty... jsi tady."
"To jsem jako neměl?" pozvedl obočí.
Mrk. Mrk.
Informace se mi do mozku dostávaly nějak podezřele... pomalu.
"Ale... Jasně, že měl," olízl jsem si nervózně rty. "Jasně, že... Jo, jasně. Ale máš zpoždění, tak jsem už myslel, že nejspíš... nepřijdeš."
"No, tak trochu jsem přesně nevěděl, kde že to je," ošil se. "Ehm. V týhle části Tampere se až tak nevyznám."
"Říkal jsi, že bydlíš pár minut odsud!"
"V týhle konkrétní... ulici se nevyznám? No, fajn. Vyznám. Ale fakt jsem netušil, že je tady nějaký fitko!" rozhodil rukama.
"Je to vidět," neodpustil jsem si.
Sjel mě ledovým pohledem. Přísahal jsem si, že na sobě nedám znát nervozitu. Vždyť kdyby se chtěl rvát, to on je ten bez šance. A utéct před ním by taky nebyl problém. Pochyboval jsem o tom, že on by doběhl třeba jen na konec ulice.
"Až tě přestane bavit urážet mě," zavrčel, "půjdeme dovnitř?"
"Myslíš, že jsi dostatečně psychicky připraven?" pozvedl jsem obočí.
"Myslíš, že MŮŽU BEJT?"
"Ale no tak," zakřenil jsem se. "Já si dělal srandu."
"Já ani náhodou."
Protočil jsem panenky.
"Ale no tak, Mikkonene. TAK strašný to nebude..."
Žádné komentáře:
Okomentovat