Naše nohy rytmicky dopadaly na cestu. Můj tep se konečně začal dostávat do patřičných hodnot. Svaly se zahřívaly. Dech se mírně zrychloval.
Bylo ticho. Aspoň chvíli. Krom toho zvuku kroků.
Bylo až MOC ticho...
"No tak," ušklíbl jsem se. "Zeptej se. Chceš se zeptat."
"Kdo ti takovou blbost nakecal?" odvětil.
"Wilde, nebudeme si lhát, ano? Dělej. Zeptej se."
"Ale já..."
"Wilde!"
Když jsem otočil hlavu, zrovna se usilovně kousal do rtu a díval se na mě lehce paranoidním pohledem.
"No, fajn," zamumlal nakonec. "Jak sis užil včerejší cvičení s Mattim?"
"Příšerně," frkl jsem. "Ten chlap je šílenej. Ani jsem nechtěl, aby toho dělal tolik, chtěl jsem s ním začít ZLEHKA, a stejně ho to málem zabilo! Myslel jsem, že ho dneska vytáhnu na běhání, ale ráno mi psal, že má svaly v jednom ohni a že kdyby umřel, je to docela úleva. A něco o tom, že dneska nebude jíst zdravě, nebo spíš vůbec, protože ani nevstane z postele. Příšerně PŘEHÁNÍ!"
"Počkej, takže když jsi volal, jestli si nechci jít zaběhat já, byl jsem jen NÁHRAŽKA?!"
"Ale no tak. Zníš skoro jako žárlivá ženská..."
"Myslel jsem, že spolu běháme rádi!"
"Ježišmarja..."
"A ty mě místo toho chceš vyměnit za toho... toho... Neschopnýho idiota!"
"Hele, ty zas chodíš běhat se svojí přítelkyní, vzpomínáš?" ušklíbl jsem se.
"To je něco jinýho," zabručel.
Chtěl jsem říct 'To je úplně to samý', ale bylo mi jasné, že jeho odpověď by zněla 'Ne, je to něco jinýho', moje 'Ne, je to to samý', jeho zas... No, prostě jsem radši mlčel. Bylo to bezpečnější.
Chvíli jsme potichu běželi vedle sebe.
"Ale aspoň to jídlo, co jsem mu uvařil, mu chutnalo," řekl jsem. "Kupodivu. Když to viděl na talíři, měl hromadu keců o tom, že ta omáčka na těstovinách vypadá jako už jednou použitá, ale když ji ochutnal, no..."
"A myslíš, že to zvládne i uvařit?"
"Možná. Ale radši si ho u toho nechci představovat. Se záchvatem smíchu se blbě běhá."
"Tak jako... co? Budeš mu chodit vařit?" zasmál se Jann. "Mattíku, tady v tý krabičce máš oběd na pondělí, v týhle na úterý, v týhle večeři na oba dny..."
"No, nejspíš mu budu muset pár receptů ukázat. Ale chůvu mu dělat nebudu!"
"Spíš ženušku, ne?"
"Wilde!" zařval jsem.
"Hele, nevyčerpávej se křikem. Já tě na zádech netáhnu," zakřenil se.
"Uběhnu víc jak ty a ty to víš! Mám lepší fyzičku!"
"Jo. To nejspíš jo. Nechápu, co tě to napadlo, chtít běhat s Mikkonenem. Ten by se tímhle tempem dusil po padesáti metrech!"
"Slíbil jsem, že ho budu trénovat. Holt... zpomalím."
"Do chůze?"
"Ne, to zas ne. On kus běžet vydrží."
"Leda by sis na něj vzal důtky."
"Tak si vezmu důtky!"
"Jasně, tak si vem... Ty máš DŮTKY?!"
"Ne. Jsem ochotnej je koupit."
"Kurva. Asi mi začne bejt Mikkonena líto."
"Sám jsi to navrhnul!"
"No jo, já vím. Já vím. Hele, mimochodem, jaký máš plány na odpoledne, teda, tak kolem pátý? Jenna mi nevěří, že Matti s tebou fakt hubne. Nechtěl by ses stavit na kafe a-"
"Odpoledne nemůžu," zavrtěl jsem hlavou. "Jdu Mattimu uvařit večeři."
"Ježiš," zasmál se. "A pak že mu nebudeš dělat ženušku..."
Hned jak to dořekl, bleskově vyrazil dopředu.
Ale já neváhal a rozeběhl jsem se za ním.
"No počkej!" vykřikl jsem. "WILDE! Já ty zasraný důtky vemu NA TEBE!"
Žádné komentáře:
Okomentovat