Když jsem na Mattiho konferenční stolek (chtít po něm, aby se přesunul k jídelnímu stolu, označil za mučení) položil talíř s jeho dnešní večeří, ten zatracený Mikkonen se na mě jenom zadíval způsobem jasně pokládajícím otázku 'A ty ses asi zbláznil, co?'.
"Tak kde je problém?" pozvedl jsem obočí. "Něco se ti na tom nelíbí? Ptal jsem se, jestli jíš rýži, a nijak jsi neprotestoval, ptal jsem se, jestli jíš ryby, a nijak jsi-"
"Neříkám, že na tom jídle je něco špatnýho," kuňkl. "Ale jak myslíš, že... se mám asi najíst, no? NO?!"
"Tuk ti vlezl už i na mozek a zablokoval tu část mozku, která umí ovládat příbor, nebo co?"
"Já nemůžu vstát," popotáhl Matti. "Nedokážu to. Moje svaly, bože. Moje svaly. To bolí, hrozně bolí. Já se nezvednu. Neposadím se. A nezvednu vidličku k puse, tim jsem si jistej!"
"Ale no tak, nepřeháněj. Předtím jsi mi byl otevřít!" ušklíbl jsem se.
"Jo. Právě. Vím, jak to bolelo, a už to nemíním opakovat!"
"Tak co chceš po mně, no?" frkl jsem. "Mám tě snad krmit? A nechceš rovnou, abych ti to i předžvýkal?"
"Ne, to nebude nutný," zavrtěl hlavou, načež tiše zakňučel. "To předžvýkání, myslím. Ale to krmení bych docela... ocenil."
"No to teda ani náhodou!" zavrčel jsem. "Moc mě neser, Mikkonene. Přestaň přehrávat, vstaň a najez se jako normální člověk!"
"Kéž bych tak přehrával..." vzdychl. "Počkej. Hele, co si myslíš, že děláš? Proč seš tak blízko?!"
"Protože ty vstáváš, Matti..." usmál jsem se a popadl ho za ruku. Dostat ho do sedu zabralo jen vteřinku, na odpor se nezmohl.
Ovšem na druhou stranu, bytem se rozneslo jeho sakra hlasité zaječení. Hm. Možná přece jenom tak docela nepřehrával...
"Bože. Bože, bože, bože," zamumlal, když se aspoň zády zhroutil na opěrku gauče. "Panebože, božebožebože!"
"Ale no tak..." protočil jsem panenky. "To nic, Matti. To je prostě jen běžná reakce zanedbávanejch svalů na to, že se jim začneš věnovat. Neboj, to přejde..."
"KDY?!"vyhrkl.
"No, tak za týden bys o tom už nejspíš neměl vědět," pokrčil jsem rameny.
"TÝDEN?!" vřískl. "To myslíš vážně?!"
"Nebudeš na tom ten tejden takhle, samozřejmě."
"Aha, jasně. Místo očistce to bude jenom peklo, co?" kníkl. "Nečekáš ode mě, že během toho tejdne budu nějak sportovat, že ne?!"
"Samozřejmě, že čekám!" zamračil jsem se. "Kdyby ses teď tejden flákal, bude tohle utrpení k ničemu. Když se budeš hejbat a dál na sobě makat-"
"Já ani nezvednu hrnek s kafem! Jak mám MAKAT?"
"No, zítra spolu jdeme plavat. Voda by ti mohla pohyb malinko... usnadnit."
"Ne. Ne, ne, ne, rozhodně nikam nejdu. Ani omylem! Dokud se nedokážu pohnout bez toho, abych měl pocit, že mi ty příslušný svaly hořej, tak mě nedostaneš z tohohle bytu!"
"Matti..." vzdychl jsem. "Uděláme dohodu, jo?"
"Dohodu?" zamrkal.
"Dohodu," kývl jsem. "Ty teď sníš svoji večeři. A slíbíš, že si zejtra pudeme zaplavat. A já ti na oplátku dneska ty namožený svaly namasíruju, co ty na to?"
"T-ta masáž..." kousl se Matti do rtu. "Pomůže?"
"Zaručeně. Speciálně pro tebe jsem koupil zklidňující masážní gel."
"Hm..." zabručel Matti. "A můžu ten talíř aspoň dostat na klín?"
Žádné komentáře:
Okomentovat