Chvíli po páté hodině odpoledne se Jann vyškrábal na balkon náležící k Jonneho pokoji. Přes skleněné dveře nakoukl dovnitř a když uviděl, že se tam nachází jen Jonne (momentálně ležící obličejem dolů na posteli), odvážil se zaklepat.
Blonďákova reakce byla okamžitá a ne právě nečekaná.
Jonne vyskočil z postele a jako hurikán se přihnal ke dveřím, které následně prudce otevřel.
"Ty se sem ještě ODVAŽUJEŠ přijít?!" zaječel.
"Takže už to asi víš," zaculil se nervózně Jann.
"Jak bych mohl nevědět?" zavrčel Jonne.
"Hádám, že jen těžko," uznal Jann.
"Přirozeně!" rozhodil Jonne rukama. "Ale, proboha, tohle jsem vážně nečekal! Jak jsi MOHL, Jani? Nechtělo se mi tomu ani věřit, když mi Ville volal, že mu Arttu volal, co tě Jussi Selo viděl udělat!"
"Zas ta naše malá tamperská drbárna, co?" povzdychl si Jann.
"Nezamlouvej to!" zaječel Jonne. "Jak jsi ho mohl zabít? Mýho kytaristu? Byli jsme PŘÁTELÉ, Wilďáku, říká ti to vůbec něco?!"
"Jonne, jestli nepřestaneš bejt melodramatickej, asi tě praštím."
"Tak ty mě chceš BÍT?" vytřeštil Jonne oči. "Proboha, vždyť já toho člověka, co jsem si vzal, vůbec NEZNÁM!"
"Za prvý, Jonne. Pořád jsi melodramatickej," frkl Jann. "Za druhý, tvýho zatracenýho kytaristy bych se ani nedotknul, kdyby nezabil toho MÝHO!"
"R...Robin je mrtvej?"
"Jo, dle všeho už se s Christusem rve v pekle."
"Ach, zatraceně. Lásko, to mě moc mrzí..."
"A mě mrzí to, co jsem udělal Christusovi. Já... Já nechtěl, sakra. Ale viděl jsem rudě, vůbec jsem nemyslel... Lásko, musíš mi věřit, že toho hrozně lituju!"
"Dobře. Věřím ti."
"Děkuju, Jonne, lásko, můj krásnej anděli," sevřel Jann jeho ruku a něžně ji políbil. "Kdybych neměl tvoje odpuštění, neměl bych sílu se s tím vším vyrovnat..."
"Hele, co jsi to před chvílí povídal o melodramatičnosti?"
"Mlč, Jonne, ano?"
"Ach, lásko..." přivinul se k němu Jonne. "Hádám, že budeš muset vypadnout, co?"
"Obávám se, že nic jinýho mi nezbude, Jonní."
"A kam?"
"Do Helsinek. Zkusím někoho ukecat, aby mě k sobě na chvíli vzal. Ale měl bych se vypařit... z Finska. Než se to nějak... uklidní."
"Uklidní? Je to vražda! Budeš celý život na útěku. Pořád ve strachu z odhalení. Skrývat se, měnit identitu, bydliště..."
"Hm. Zní to docela zajímavě, co?"
"Můžu s tebou?!"
"Teď ne. Ale slibuju ti, že najdu způsob, jak budeme moct být spolu. Ale teď musíš ještě chvíli zůstat tady..."
Jonne na Janna upřel prosebné modré oči a sladce zamrkal.
"A musíš do Helsinek odjet... hned, lásko?"
"No, popravdě..." kousl se Jann do rtu.
"Musíš. Jistě," vzdychl Jonne. "Dobře. Tak já teda... na naši svatební noc... počkám..."
"Popravdě, broučku, kdybys mě laskavě nechal domluvit, věděl bys, že chci říct, že svatební noc si pravděpodobně, nebo teda spíš určitě, odpustit nedokážu," zakřenil se Jann.
"Dobře, lásko. Proboha, jak já tě miluju. I když... Christus..."
"Hele, Robin je taky mrtvej!"
"Já vím, lásko. Pojď ke mně. V postýlce zapomeneme..."
Žádné komentáře:
Okomentovat