Hluboce se vám omlouvám, ale... No, není to zrovna dvakrát
dlouhá kapitola. Je to taková... lehce vycpávková kapitola. A ani není
extra zajímavá. Ehm...
Bylo půl dvanácté dopoledne a Jann Wilde seděl na lavičce v helsinském přístavu, zíral na moře a marně se snažil potlačit slzy.
O půl desáté vstal a zapnul počítač, aby, vzhledem k tomu, že mobil dávno zahodil, napsal aspoň mail někomu z kluků, aby Jonnemu řekli, že se Jann dneska vrátí do Tampere.
Ale nakonec nic nenapsal.
Ta zpráva byla všude.
Dnes brzy ráno Jonne Aaron Liimatainen za dosud nejasných okolností zemřel.
Spekuluje se o selhání srdce, neúmyslném předávkování drogami, případně úmyslné sebevraždě.
Příčina smrti však nebude zjištěna, neboť rodina si nepřeje pitvu.
Tělo bude během dnešního a zítřejšího dne vystaveno v domě Tommiho Liimatainena.
Dle nejnovějších informací mladý zpěvák zemřel jen krátce před tím, než měl nazpívat duet s Ville Valem.
Jako vzpomínku na bratra propůjčí písni svůj hlas Ville Liimatainen.
Jann zavřel oči a sklonil hlavu.
Jonne byl mrtvý. Život ztratil smysl.
Jann se mohl vrátit do Tampere, ale neměl ke komu, protože láska jeho života už tam nebyla. Odešla tam,kam za ní Jann nemůže.
Ačkoliv...
Jann zamrkal.
Samozřejmě. Mohl by. Absolutně bez problému.
Být s Jonnem. Být s Jonnem napořád.
Mohl by to udělat hned teď, kdyby chtěl. Samozřejmě.
Ale...
"Ještě tě chci vidět, můj andílku."
V té zprávě se psalo, že Jonneho tělo bude v Tommiho vile. Dneska.
A večer tam bude i Jann.
Zhruba ve stejnou chvíli otevřel Johannes Laitila svou mailovou schránku.
Vzápětí bolestně zakňučel.
Žádné komentáře:
Okomentovat