neděle 5. května 2013

Romeo and Juliet 29/31

Myslíte, že se dneska něco vyřeší? Výborně, myslete si to dál. Ale aspoň už zjistíte, co ty dva v Tommiho ložnici tak šokovalo, a i to se počítá, ne?
Ehm, a říkám vám to upřímně. Pokud najdete překlepy, vynechaný mezery (mezerník mi poslední dobou dost blbne) nebo podivný větný konstrukce, pokuste se to ignorovat. Zapomněla jsem to přepsat dřív. Je třičtvrtě na dvě a já na to už skoro nevidím. Smilování, prosím...
(P.S. A Sharlaid přeju hodně štěstí u maturity... XD)


Pár vteřin jen stáli a zírali na scénu před sebou, neschopní jakkoliv zareagovat.
Pak z Jonneho úst uniklo tiché, tichoučké vykvíknutí.
Tommi Liimatainen, který dosud ležel na posteli a objímal a líbal jakousi blondýnku ve svém náručí, se otráveně otočil.
"Přání?" frkl, zjevně nijak zvlášť nepřekvapený Jonneho přítomností a zjevnou... živostí.
"T-Tommi?" vykoktal oproti staršímu bratrovi značně překvapený Jonne.
"LAURO!" zaječel Jann, kterému se právě povedlo identifikovat Tommiho blonďatou milenku.
"Ano?" vzdychla žena.
"Moment," otočil se na Janna Jonne. "Laura? LAURA?! Tvoje manažerka šuká mýho manažera?!"
"Řekl bych to jinak. Moje manažerka, co mi tvrdila, že tvýho manažera nenávidí, ho šuká. I když TECHNICKY VZATO-"
"Máte vy dva něco DŮLEŽITÝHO na srdci?" zavrčel Tommi.
"Jo. Co se tu, KURVA, děje?!" vykřikl Jann.
"Důležitýho, říkal jsem," frkl Tommi.
"Ehm," odkašlal si Jonne. "Brácho, nevím, jestli sis všimnul, ale, no... Já žiju!"
"Ano, bohužel," zašklebil se Tommi. "Kdybys nežil, tak tady neotravuješ a já si užiju klidný ráno!"
"A-ale..." zakoktal se Jonne.
"Tak jinak," protřel si Tommi oči. "Za deset minut buďte v mým kanclu. Ano?"
"Deset?" ozvala se Laura.
Tommi se otočil a důkladně si ji prohlédl.
"Za půl hodiny," opravil se. "Jo, a Jonne, buď tak laskav a sám si ochrance vysvětli, že tvý tělo nikdo neukradl, ano? Než spustí poplach."
"A-ale..."
"Ven. OBA!" zařval Tommi.
Při pohledu do manažerovy tváře novomanželé usoudili, že ústup bude skutečně tím nejmoudřejším řešením. Opatrně vycouvali z pokoje a zavřeli za sebou dveře.
Na chodbě se jeden na druhého vytřeštěně zadívali.
"Do prdele. Co tohle mělo znamenat?!" vyjekl Jann.
"No, upřímně doufám, že konec války managementů," ušklíbl se Jonne.
"Ach, no, to by bylo milý, když ke smíření Monteků a Kapuletů nedojde až nad našima chladnoucíma mrtvolama, jen co je pravda," pokýval Jann.
"Smíření... CO?!" zamrkal Jonne.
"Dva rody. Montekové a Kapuleti. To je přece..." Jann mávl rukou. "Ne. To neřeš."
"Neřeš?" založil si Jonne ruce v bok. "O co ti jde? Snažíš se hrát si na chytrýho?"
"HRÁT si? Jonne, přiznejme si to, v našem vztahu JSEM chytřejší. Aspoň vím, kdo napsal Romea a Julii," pokrčil Jann rameny.
"No to je toho, že sis v titulcích přečetl jméno scénáristy..."
Jann vytřeštil oči a zrovna se chystal říct něco v tom smyslu, že označovat Shakespeara za scénáristu je jako označovat Villeho Vala za hvězdu místního karaoke baru, ale ještě než mohl vydat jedinou hlásku, z Tommiho pokoje se ozvalo hlasité ženské zasténání.
Jonne a Jann se na sebe zděšeně zadívali.
"Půjdu počkat na ochranku," sdělil Jannovi Jonne.
Další zasténání, tentokrát doprovázené vyřčením jména blonďatého manažera.
"Bude ti vadit, když ti budu dělat společnost?" zeptal se opatrně Jann.
Tohle už byl skoro výkřik.
"Ne. Vůbec. Pokud půjdeš rychle."
"Věř, že tam milerád budu ještě před tebou!"
 

Žádné komentáře:

Okomentovat