Přátelé 18/24

Jen tak čistě mezi náma, dneska by mě pár milých komentářů ke kapitole jenom potěšilo. Momentálně se totiž jaksi učím na přijímačky a zcela upřímně se snažím naprosto z toho nezešílet. Tak kdo bude zlatíčko a nějakej ten komentář mi věnuje, no? Za to, že vám plním přání...

Jak jsem se nechal přemluvit, abych si já sám domluvil rande ve stejném baru a ve stejný večer, co tam měl svoji schůzku Japa? Přece na mě doopravdy neměly účinek ty jeho argumenty o tom, že když už jsem ho do toho navezl, mohl bych mít aspoň tolik slušnosti, abych mu šel dělat psychickou oporu. Ne, ani nápad.
Tak co jsem tu, zatraceně, dělal?
Nerozuměl jsem tomu. Nechápal jsem sám sebe.
Chtěl jsem ho jen mít pod kontrolou? Dost možná. Ano, nejspíš jsem prostě chtěl vědět, co se odehraje, dřív, než až mi to řekne.
Pokud by mi to vůbec řekl.
A jestli si ji vezme na noc k sobě...
Chtěl jsem tím spíš být informovaný.
No, když už jsem na to přistoupil, asi jsem si neměl domlouvat rande zrovna s kamarádkou dívky, se kterou měl schůzku Japa. Mělo mi dojít, že je to přímá cesta ke katastrofě. Mělo mi dojít, že si budou chtít sednout spolu, že to skonči jako rande ve čtyřech.
Mělo mi dojít, že rande ve čtyřech je to naprosto poslední, co Japa potřebuje. Rande ve čtyřech, na kterém budu i já.
Jenže došlo mi to až ve chvíli, kdy na mě přes stůl vrhal už několikátý zoufalý pohled.
Uznávám, nebyla to zdaleka nejlepší schůzka. Ta holka nebyla až tak fajn, jak jsem myslel, že bude. O té její kamarádce (s níž jsem se předtím nikdy nesetkal a nic o ní nevěděl) ani nemluvě. Už po pár minutách mi bylo skoro jasné, že tu si domů nevezmu, ani na tu jednu jedinou noc.
Pravda, možná kdybych za sebou měl nějaké období bez sexu, přistupoval bych k ní poněkud...
Ne. Ani tehdy ne.
A jak se zdálo, ta noc, co jsem Japovi slíbil, pokud to rande vybouchne (ne, že by se zmíněný nějak extra snažil, aby nevybouchlo), se zdála být naprosto nevyhnutelnou.
Další zoufalý a otrávený pohled, když se slečny hihňaly něčemu naprosto nevtipnému. Mírně jsem zavrtěl hlavou. Ne, vážně ještě nemůžeme vypadnout.
Jakkoliv bych taky rád.
Nevěřil bych, jak moc nepříjemné mi bude vidět Japu s někým flirtovat. Tedy, ovšem flirtovala především ona, on odpovídal jen tak nějak neupřímně, ale... No, hádám, že svoje osobní kouzlo by nemohl skrýt, ani kdyby snad chtěl. Pořád tam bylo. Pořád ve mně budilo ten pocit, že o tu zatracenou holku aspoň trochu stojí.
Zatraceně, co to se mnou bylo? Než potkal Rakel, viděl jsem ho s někým flirtovat milionkrát, a když s ní byl...
„Mikkonene,“ řekl náhle Japa. „Vstávat. Přestaň na mě zírat.“
„C-co?“ zamrkal jsem a zmateně se rozhlédl kolem sebe. „Sakra, kde jsou holky?“
„Už před dobrou minutou se zvedly a šly na záchod,“ kývl Japa směrem k toaletám. „Doufám, že máme aspoň půl hodiny...“
„Ale no tak. Je to tak příšerný?“ pozvedl jsem obočí.
„Horší,“ frkl. „Víš, s tím, jak se to vyvíjí, nejsem zrovna motivovanej začít randit se ženskejma. Ani spát, když jsme u toho. Jak sis vůbec mohl myslet, že tohle je můj typ, hm?“
„Promiň, ale Rakel, případně aspoň její stín, se nám v životě motá tak dlouho, že jsem už zapomněl, jak tvůj typ vypadá,“ ušklíbl jsem se.
„Tohle byla podpásovka, Mikkonene,“ konstatoval Japa. „Za to se ti pomstím.“
Opatrně jsem si ho prohlédl. Čekal jsem, že se po té (zcela neúmyslně vyřčené) poznámce začne hroutit, ale on ne. Zcela poklidně upíjel ze svého piva.
Kousl jsem se do rtu.
„Jo? A jak konkrétně se mi hodláš pomstit?“ pozvedl jsem obočí.
Mírně se ke mně naklonil. Poprvé za večer doopravdy flirtoval. Jenže se mnou.
„To uvidíš...“ zamumlal. „Jen co nás zbavíš těch slepic. Dám krk na to, že se na tom záchodě domlouvají na tom, že nám navrhnou, že všichni čtyři strávíme noc v jedný posteli. Možná přihoděj i lesbickou show. A na to já fakt nemám náladu.“
„Mám chtít vědět, na co máš náladu?“
„Nech se překvapit, Jukko...“
Kdybychom nebyli na veřejnosti, přísahám, že bych ho v tu chvíli políbil. Proboha, kdyby to jen trochu šlo, přitáhl bych si ho k sobě a přitiskl svoje rty na ty jeho heboučké...
„A jak bych se jich podle tebe měl zbavit, hm?“
„No, nevím. Nemám náladu na nějaký drama,“ odhrnul si vlasy z čela. „Já vypadnu. Ty řekneš, že je mi špatně a šel jsem na vzduch. Pak mě půjdeš zkontrolovat. A cestou k mýmu bytu MOŽNÁ pošleme zprávu s tím, že mě bereš domů. Podotýkám, že to poslední nebude lež...“
„Výborně,“ kývl jsem. „Tak padej. Než se ty dvě vrátí.“