pondělí 17. června 2013

Přátelé 20/24

Tuhle kapitolu uvedu poměrně stručně. Vývoj situace se vám nebude líbít. Ne, vůbec se vám nebude líbit. Prosím, nebijte mě.

 
Ležel jsem na posteli, Japa v mém náručí, přivinutý ke mně tak pevně, jak jen mohl být. Nevěděl jsem, jak dlouho jsme tak leželi. Nevěděl jsem, jestli jsem na chvíli dokonce i neusnul. Japovi se to podařilo zcela zaručeně, vzhledem k tomu, že jsem v jednu chvíli slyšel jeho tiché chrápání.
Musel jsem se usmát. Sklonil jsem hlavu a políbil ho do vlasů, hebkých, dlouhých vlasů, černých jako uhel.
„Mhm...“ zamumlal. „Jukko...“
To první, co řekl od chvíle, co jsme si tak lehli k sobě.
„Copak?“ odpověděl jsem tiše.
To první, co jsem řekl já.
„Bylo to naprosto dokonalý,“ zavrněl. „Proboha, tak dokonalý...“
„Na tom se asi shodneme,“ zaculil jsem se.
Levou rukou pohladil můj hrudník.
„Promiň mi to škrábání. A to kousnutí. Ale já si nemohl pomoct...“
„No tak. Vážně,“ pozvedl jsem obočí. „Japo, víš, jak to mám s bolestí.“
„Jo, vím,“ špitl. „Pomáhá ti cítit se naživu.“
„Správně. A při sexu mě... nehorázně vzrušuje,“ doplnil jsem. „Takže to kousnutí bylo asi to nejlepší, co jsi mohl v tu chvíli udělat.“
„Jo? Tak to mi připomeň, ať to příště udělám znova.“
„P-příště?“ zamrkal jsem. „Chceš to dělat znova?“
„Ale no tak. Neříkej mi, že jsme zase u toho tvýho neodbytnýho pocitu, že když udělám něco teplýho, v příštím okamžiku se s křikem vyřítím ze dveří.“
„Ehm, no...“ odkašlal jsem si. „Uznej, že zrovna v tomhle případě by se to dalo docela... předpokládat.“
Zvedl hlavu a zadíval se mi do očí.
„Proč? Po tom všem, co jsme už spolu dělali?“ zaculil se. „Krom toho... Hm, Jukko...“
„Ano?“ kousl jsem se do rtu.
„Myslím, že...“ Zvedl ruku a pohladil mě po tváři. „Myslím, že tě miluju.“
V tu chvíli jsem měl pocit, jako by na mě někdo vylil kýbl ledové vody. Vytřeštil jsem oči a zalapal po dechu. Zíral jsem na něj, zíral jsem na to, jak se usmívá, na jeho modré oči...
Odstrčil jsem ho od sebe a prudce vstal z postele.
„Tohle... Tohle nemůžeš myslet vážně!“ vyhrkl jsem. „Nezbláznil ses náhodou?“
„Cože?“ zeptal se zmateně. „Proč bych se měl zbláznit? Jukko!“
Zvedl jsem ze země svoje trenýrky a začal si je oblékat.
„Protože... Tohle je blbost. Ne, kurva, tohle se nemělo stát. Zatraceně, nemělo to ani začít!“
„Nemělo to...“ kousl se do rtu. „Do prdele, Mikkonene, jestli se z nás dvou někdo zbláznil, jsi to TY!“
„Ne. Já ne,“ zavrtěl jsem prudce hlavou a otevřel dveře do předsíně. „Já nejsem ten, co se nechal zblbnout dobrým sexem a teď ho považuje za lásku. Nejsem ten, co... Co je z heteráka najednou buzna. Nejsem ten, co absolutně ztrácí hlavu, ne, já jsem ten, co se snaží... Co se na to snaží jít trochu rozumem, jasno?“
„Promiň, ale odkdy se na lásku chodí rozumem?“
Zapnul jsem si džíny. Japa stál nahý ve dveřích ložnice.
„Tohle přece není žádná láska!“ protočil jsem panenky. „Je to sex, rozumíš? Vzpomínáš? Začalo to kvůli tomu, že jsi nechtěl šoustat ženský. Je to jen sex. O nic víc nejde. Sex, sex, sex. Žádný city, žádná láska, jen přátelství s výhodama!“
„Tomu přece sám nevěříš,“ zavrtěl hlavou. „Zatraceně, Jukko, já vím, že je v tom něco víc, já to cejtil, já-“
„Ne. Nech toho. Přestaň!“ okřikl jsem ho. „Jsi zblblej. Myslíš, že jsi první, kdo má sex za lásku? Ne, nejsi. A rozhodně nejsi ani poslední. A tohle... Tohle je PŘESNĚ ten důvod, proč jsme s tímhle nikdy neměli začínat. Měl jsem to vědět, zatraceně, měl jsem vědět, že ti přeskočí, že za tím začneš hledat něco víc, že se na mě začneš fixovat, vidět ve mně náhradu za ni-“
„Náhradu za ni?“ vyhrkl. „Tak schválně, chceš něco slyšet? Už ani nevím, jak dlouho jsem na Rakel ani nepomyslel. Víc jak dva roky po rozvodu jsem schopnej říct, že už k ní nic necejtím, jakákoliv poznámka o ní mě konečně nerozhodí a bylo by mi naprosto jedno, kdyby šukala se všema lesbama světa! A proč? Jen díky tomu mezi náma!“
„No, jakkoliv jsem rád, že jsi ji konečně definitivně poslal do háje, nic to nemění na tom, že-“
„Víš co?“ přerušil mě zase. „Mám toho plný zuby. Nestojím o to, abys mě poučoval o tom, co cejtím a necejtím, je ti to jasný? Takže s tím buď přestaň, nebo... nebo prostě VYPADNI, Mikkonene.“
„To bylo v plánu,“ kývl jsem a obul si boty. „Víš, za pár tejdnů bez sexu tě to zblbnutí třeba přejde a dojde ti, že jsi mě nikdy nemiloval. Pak se ozvi, ano?“
„Co? Mikkonene!“
Popadl jsem svoji bundu a prakticky vyběhl ze dveří.
Jen aby mě neviděl brečet.

4 komentáře:

  1. Koho mi to jen připomíná... -_-" Och, ano, mě! To je fuk. Chtěla jsem Tě zabít, že? Začneme bitím, dodělám Tě až za pár tejdnů, jestli to neskončí happy endem! *hrozí jí pánvičkou v ruce*

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. nejak mi to tu zlobi :/
    ale psala sem: myslim ze te nemam rada :D

    OdpovědětVymazat
  4. No teda wow, tomu říkám zvrat.

    Ale pořád věřím, že to skončí happy endem jako prase. :-)

    OdpovědětVymazat