No jo, no jo, jsem debil. Budete brát jako polehčující okolnost, když se zcela upřímně omluvím? Ehm, tak asi ne. No nic. Ale vážně mě to mrzí. Zkusím ty další kapitoly dopředu nastavit, aby se tohle už neopakovalo, ale za nic neručím. No jo, lenost. Nebudu vám vykládat, jak to zatím vypadá bledě i s navazující fanfiction, protože to slyšet nechcete, takže... Takže si užijte tuhle kapitolu, ano?
Neslyšel jsem o něm tři týdny. Neozval se mi, já zase jemu. Nikde jsem nepotkal ani jeho, ani naše společné přátele. Na tři týdny mi Juha Jakonen naprosto zmizel ze života.
Bylo to naprosto šílené.
Chci říct, co jsme se poznali, nekomunikovali jsme maximálně tak pár dní za sebou, a i to jen v případě, že jsme oba byli vážně maximálně vytížení. Nevědět o sobě navzájem tři týdny... To byla noční můra.
Toužil jsem mu zavolat. Toužil jsem jít k němu do bytu, zazvonit, obejmout ho a jen ho držet, pořád držet. Chtěl jsem ho mít u sebe, být s ním, povídat si, vtipkovat. Ale nemohl jsem. Nešlo to, to jsem věděl. A věděl jsem, že to už nikdy víc nepůjde.
Nenáviděl jsem se. Nenáviděl jsem se za to, že jsem si s ním začal, že jsem se neudržel na uzdě, že jsem něčemu jako SEX dovolil, aby nás to zničilo. Nenáviděl jsem se za to, že jsem to vůbec nechal začít. A nenáviděl jsem se za to, že jsem se to pokusil skončit.
Protože kdybych se nepokusil...
Tři týdny po té hádce mi večer někdo zazvonil dveří. Vyskočil jsem z gauče a běžel otevřít. Doufal jsem, že je to on, že si chce promluvit, říct mi, že jsem měl pravdu. Ale na chodbě stál Sammy. Zase.
„Nazdar,“ zavrčel na mě, jen co jsem otevřel. Pak mě odstrčil a bez pozvání vešel do bytu.
„Ahoj, chceš jít dál?“ zašklebil jsem se.
„Musíme si promluvit,“ řekl Sammy. „Předpokládám, že víš o kom.“
„Přirozeně,“ vzdychl jsem.
„Jen jsem myslel, že bys rád věděl, že Japa je naprosto v prdeli,“ konstatoval Sammy. „A tím myslím NAPROSTO. Když si vzpomeneš na to, jak na tom byl bezprostředně po rozchodu s Rakel, tak tohle je ještě mnohem horší. Kašle na zkoušky. Chlastá. Když není ožralej, prakticky jen brečí.“
„Ale no tak, nepřeháněj,“ vzdychl jsem. „Ono ho to přejde.“
„Jo, jasně, přejde. V okamžiku, kdy si podřeze žíly!“ rozkřikl se Sammy. „Kurva, já nepřeháním. On se sesypal!“
„A já s tím co?“ pohodil jsem hlavou a vážně usilovně se snažil tvářit nad věcí, i když se mi roztřásla kolena.
„Ty? Ty mi řekneš, co se stalo!“ štěkl Sammy. „Co jste si provedli, no? Z něj nic nedostanu, jen fňukání, že už ho nechceš! Můžeš mi říct, co ti přelítlo-“
„Promiň, Sammy, ale po tom tobě vůbec nic není.“
„Je mi do toho všechno,“ odsekl Sammy. „V momentě, kdy se mě jeden z nejbližších přátel zeptá, kolik by toho musel vychlastat, aby ho to zabilo-“
„COŽE?!“ vyjekl jsem.
„Najednou se strachuješ?“ pozvedl obočí. „Bez obav, uklidil jsem ho k sobě domů a jasně klukům řekl, aby strejdu Japu hodně otravovali. Dokud je s děckama, je v bezpečí. Neboj, půjdu ho hlídat taky, jen co mi řekneš, co se děje.“
„Nic,“ zavrtěl jsem hlavou. „Prostě jsem viděl, že Japa je na mně čím dál závislejší, že už ani nechce chodit se ženskejma... Tak jsem si řekl, že je nejvyšší čas to zarazit.“
Sammy si mě podezřívavě prohlédl. Pak zavrtěl hlavou.
„Ne, to není pravda,“ řekl. „Je za tím něco víc.“
„Možná je, možná není,“ pokrčil jsem rameny. „Ale i kdyby snad bylo, ty bys, a to mi promiň, byl ten úplně poslední, kdo by se to dozvěděl!“
„Kurva, Mikkonene, vybal to!“
„Řekl jsem, že-“
„A já ti říkám, že pokud se mi snažíš zatajit něco, co by mi pomohlo pomoct Japovi, tak mi to řekneš, i kdybych to z tebe měl třeba vymlátit!“
„Japa ti neřekl o tom, že si potrpím na bolest, co?“ odkašlal jsem si.
„Tak to si následující minuty asi VELICE užiješ.“
I když jsem si byl plně vědom toho, že Sammy je o kus menší než já (a nejspíš ani nemá tolik síly v rukou, takže pokud by přišlo na rvačku, nemá nejmenší šanci), mírně jsem ucouvl.
„Podívej,“ řekl jsem smířlivě. „Něco tu je. Ale rozhodně ti to nepomůže pomoct Japovi. Chápeš? Je to... Je to jen moje věc. Pochopeno?“
Nakrčil obočí a na chvíli se zamyslel.
„Napadají mě přesně dvě možnosti,“ konstatoval posléze. „Jsi HIV pozitivní?“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Fajn,“ kývl. „Takže druhá možnost... Miluješ ho?“
Zhluboka jsem se nadechl.
„Víš co? Pojď do obýváku.“
Bylo to naprosto šílené.
Chci říct, co jsme se poznali, nekomunikovali jsme maximálně tak pár dní za sebou, a i to jen v případě, že jsme oba byli vážně maximálně vytížení. Nevědět o sobě navzájem tři týdny... To byla noční můra.
Toužil jsem mu zavolat. Toužil jsem jít k němu do bytu, zazvonit, obejmout ho a jen ho držet, pořád držet. Chtěl jsem ho mít u sebe, být s ním, povídat si, vtipkovat. Ale nemohl jsem. Nešlo to, to jsem věděl. A věděl jsem, že to už nikdy víc nepůjde.
Nenáviděl jsem se. Nenáviděl jsem se za to, že jsem si s ním začal, že jsem se neudržel na uzdě, že jsem něčemu jako SEX dovolil, aby nás to zničilo. Nenáviděl jsem se za to, že jsem to vůbec nechal začít. A nenáviděl jsem se za to, že jsem se to pokusil skončit.
Protože kdybych se nepokusil...
Tři týdny po té hádce mi večer někdo zazvonil dveří. Vyskočil jsem z gauče a běžel otevřít. Doufal jsem, že je to on, že si chce promluvit, říct mi, že jsem měl pravdu. Ale na chodbě stál Sammy. Zase.
„Nazdar,“ zavrčel na mě, jen co jsem otevřel. Pak mě odstrčil a bez pozvání vešel do bytu.
„Ahoj, chceš jít dál?“ zašklebil jsem se.
„Musíme si promluvit,“ řekl Sammy. „Předpokládám, že víš o kom.“
„Přirozeně,“ vzdychl jsem.
„Jen jsem myslel, že bys rád věděl, že Japa je naprosto v prdeli,“ konstatoval Sammy. „A tím myslím NAPROSTO. Když si vzpomeneš na to, jak na tom byl bezprostředně po rozchodu s Rakel, tak tohle je ještě mnohem horší. Kašle na zkoušky. Chlastá. Když není ožralej, prakticky jen brečí.“
„Ale no tak, nepřeháněj,“ vzdychl jsem. „Ono ho to přejde.“
„Jo, jasně, přejde. V okamžiku, kdy si podřeze žíly!“ rozkřikl se Sammy. „Kurva, já nepřeháním. On se sesypal!“
„A já s tím co?“ pohodil jsem hlavou a vážně usilovně se snažil tvářit nad věcí, i když se mi roztřásla kolena.
„Ty? Ty mi řekneš, co se stalo!“ štěkl Sammy. „Co jste si provedli, no? Z něj nic nedostanu, jen fňukání, že už ho nechceš! Můžeš mi říct, co ti přelítlo-“
„Promiň, Sammy, ale po tom tobě vůbec nic není.“
„Je mi do toho všechno,“ odsekl Sammy. „V momentě, kdy se mě jeden z nejbližších přátel zeptá, kolik by toho musel vychlastat, aby ho to zabilo-“
„COŽE?!“ vyjekl jsem.
„Najednou se strachuješ?“ pozvedl obočí. „Bez obav, uklidil jsem ho k sobě domů a jasně klukům řekl, aby strejdu Japu hodně otravovali. Dokud je s děckama, je v bezpečí. Neboj, půjdu ho hlídat taky, jen co mi řekneš, co se děje.“
„Nic,“ zavrtěl jsem hlavou. „Prostě jsem viděl, že Japa je na mně čím dál závislejší, že už ani nechce chodit se ženskejma... Tak jsem si řekl, že je nejvyšší čas to zarazit.“
Sammy si mě podezřívavě prohlédl. Pak zavrtěl hlavou.
„Ne, to není pravda,“ řekl. „Je za tím něco víc.“
„Možná je, možná není,“ pokrčil jsem rameny. „Ale i kdyby snad bylo, ty bys, a to mi promiň, byl ten úplně poslední, kdo by se to dozvěděl!“
„Kurva, Mikkonene, vybal to!“
„Řekl jsem, že-“
„A já ti říkám, že pokud se mi snažíš zatajit něco, co by mi pomohlo pomoct Japovi, tak mi to řekneš, i kdybych to z tebe měl třeba vymlátit!“
„Japa ti neřekl o tom, že si potrpím na bolest, co?“ odkašlal jsem si.
„Tak to si následující minuty asi VELICE užiješ.“
I když jsem si byl plně vědom toho, že Sammy je o kus menší než já (a nejspíš ani nemá tolik síly v rukou, takže pokud by přišlo na rvačku, nemá nejmenší šanci), mírně jsem ucouvl.
„Podívej,“ řekl jsem smířlivě. „Něco tu je. Ale rozhodně ti to nepomůže pomoct Japovi. Chápeš? Je to... Je to jen moje věc. Pochopeno?“
Nakrčil obočí a na chvíli se zamyslel.
„Napadají mě přesně dvě možnosti,“ konstatoval posléze. „Jsi HIV pozitivní?“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Fajn,“ kývl. „Takže druhá možnost... Miluješ ho?“
Zhluboka jsem se nadechl.
„Víš co? Pojď do obýváku.“
Nevím, co říct! Člověk vstává UŽ v osm a Ty takhle?! >< Lenochu! Tse. Máš štěstí, že to začíná vypadat dobře. S nima. V další kapitole se Jukka určitě sebere a půjde za Japím a padnou si okolo krku a všechno bude "o-fucking-kay", žeano? x3
OdpovědětVymazat