Přátelé 22/24

Hm, tak jo. Dneska mi ani nikdo nepřipomněl, že jsem zapomněla dát kapitolu. Jste všichni na prázdninách, nebo je vám to už jedno jako mně? No nic, snad se najde aspoň jeden člověk, co mi k tomuhle věnuje komentář...

Proč jen jsem mu to vyžvanil?
-Protože ses s tím potřeboval někomu svěřit.-
Ale proč zrovna jemu? Proč Sammymu? Ze všech lidí na světě si vyberu jednoho z Japových nejbližších přátel, abych se před ním sesypal?!
-Protože se zeptal, jestli Japu miluješ.-
Ach. Jistě.
-Čímž tak nějak... Uhodil hřebíček na hlavičku.-
Ale proč to se mnou tak zamávalo, proboha?!
-Mává to s tebou pořád. To, že si to odmítáš připustit, je věc druhá.-
Nic se mnou nemává!
-Říkám, že si to odmítáš připustit.-
Ne. Ne, to není pravda. Já jsem v klidu. Jsem v klidu, jsem v pohodě, jsem s tím smířenej.
-A nejspíš proto jsi ho ze samýho strachu vyhnal, co?-
Nevyhnal jsem ho. Ne, nevyhnal, rozhodně...
-Víš, že vyhnal.-
Vím...
Trhl jsem sebou, když se ozval zvonek u dveří.
Nechtěl jsem je otevřít. Věděl jsem, kdo je za nimi. Věděl jsem, že se tohle stane, už od okamžiku, kdy ode mě Sammy odešel.
Zvedl jsem se a došel do předsíně. Neměl jsem na výběr. Věděl jsem, že by nepřestal zvonit.
Otevřel jsem.
A vyděsil se, když jsem viděl, jak moc bledý Japa je. Jak nevyspale vypadá. Když jsem viděl temné kruhy pod jeho zarudlýma očima.
Chtěl jsem k němu přiskočit a obejmout ho, přitisknout si ho k sobě, ale ovládl jsem se. Jen jsem stál mezi dveřmi a zíral na něj.
„Jsou to... tři týdny,“ řekl Japa tiše. „Pořád tě miluju.“
„Dej tomu ještě chvíli,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Nechci tomu dát ani pár vteřin,“ frkl. „Sammy mi to řekl.“
„Jo, to jsem předpokládal,“ ušklíbl jsem se. „Co všechno ti vyslepičil, no?“
„Vážně to chceš řešit tady?“ naklonil hlavu.
„Dovnitř do bytu nejdeš.“
„Proč?“ pozvedl obočí. „Bojíš se, že když půjdu, neudržíš ptáka v kalhotách?“
„Ano.“
„Výborně.“
Překvapilo mě, když do mě strčil, takže jsem ustoupil. Japa vešel za mnou do bytu a zabouchl za sebou dveře.
„Hele, Juho,“ řekl jsem. „Ať ti řekl cokoliv, měl bys vědět, že-“
„Drž hubu,“ odsekl. „Mluv. Řekni mi, co se děje. Řekni mi, kde je problém. Řekl jsem ti, že tě miluju. Ty tvrdíš, že miluješ mě. Proč, kurva, neležíme támhle v ložnici na posteli a ty mi nevyšukáváš mozek z hlavy, můžeš mi to vysvětlit?!“
„Proč?“ olízl jsem si rty. „Protože ty nejsi teplej, Juho.“
„No, očividně jsem!“ štěkl. „Očividně aspoň ČÁSTEČNĚ!“
„Ne. Ne, nejsi,“ zavrtěl jsem hlavou. „Prosím, tohle mi nedělej. Já vím, že-“
„Ty nevíš vůbec NIC!“ rozkřikl se. „Přestaň si myslet, že mi vidíš do hlavy. NEVIDÍŠ! Nemůžeš vědět, co si myslím, co cítím, tak mi to neříkej!“
„Uklidni se. Jen jsi zmatenej. Mojí vinou.“
„O co ti jde, Mikkonene?“ zeptal se zase. „O co ti, KURVA, JDE?!“
„Ty nejsi teplej,“ zopakoval jsem. „Nejsi gay. To, že se ti líbilo, když jsem tě jednou NĚŽNĚ šukal do zadku, neznamená, že by se ti líbilo cokoliv. Neznamená to, že bys ustál, kdybych s tebou dělal cokoliv z toho, co s tebou dělat chci. Neznamená to-“
„Myslíš, že to neustojím?“ přimhouřil Japa oči a skopl z nohou boty. „Vážně si myslíš, že neustojím pořádný vyšukání?“
„O tohle přece nejde,“ kousl jsem se do rtu. „Důležitější je, že-“
„Jde o to. Přesně o to!“ odsekl Japa a sundal si bundu. „Udělej mi to. Hned teď.“
„Zbláznil ses?“ zamrkal jsem.
„Hm... Ano. Mám pocit, že ano. Jak rád říkáš, tvojí vinou,“ odvětil a tentokrát si stáhl tričko. „Takže mi to udělej. Udělej mi to tak, jak mi to udělat chceš. Splň si svý sny.“
„Juho, tohle přece... To nejde,“ polkl jsem, ale stejně udělal krok blíž k němu.
„Ber to jako sex na rozloučenou.“