pondělí 15. července 2013

Přátelé 24/24

No, a je to tady. Poslední kapitola téhle fanfiction, a na nějakou chvíli možná i to poslední, co jsem sem napsala. Vážně se vám omlouvám, ale nedá se nic dělat. Prostě mě Finové už neberou ani z desetiny tak, jako kdysi. Navíc se hodně soustředím na vlastní tvorbu a ta mi bere většinu času. Neříkám, že je tohle definitivně poslední věc. Pořád se snažím sama sebe dokopat, abych něco vymyslela. Ale bojím se, že jsem z toho vlaku už vyskočila na moc dlouho a znova naskočit prostě nepůjde. Krom toho, stejně už ani není moc lidí, které by tohle téma zajímalo, aspoň já mám ten pocit. Takže... Tak. Kdyby se snad našel někdo, kdo to tu přebere, budu jen ráda...
Zatím si užijte kapitolu.
A zas někdy...


„Miluju tě, Jukko.“
„Dělal jsem takový potíže, že bych zasloužil zfackovat.“
„Já vím... Ale miluju tě, Jukko.“
Prohrábl jsem prsty jeho dlouhé černé vlasy, které byly rozprostřené po celém mém klíně.
„Jsi si jistej, že chceš bejt s takovým idiotem?“
„Ovšem,“ zaculil se. „Byl jsi idiot celý ty roky, co jsme byli přátelé. Myslíš, že mi to teď začne vadit?“
„Asi ne. Asi už jsi zvyklej.“
„To rozhodně jsem,“ souhlasil. „A co ty? Ještě jsi nezačal litovat?“
Položil jsem levou ruku na jeho nahý hrudník a jemně pohladil jeho kůži.
„Myslíš po tý dnešní zkoušce Private Line?“
„Mhm...“ kousl se do rtu.
„Ne. Rozhodně nelituju,“ zavrtěl jsem hlavou. „I když jsi jim taky nemusel hned vyzvonit, kdo stojí za tvojí skvělou náladou.“
„A ty jako myslíš, že by to nepoznali? Ty pohledy, co jsi na mě vrhal... A chytil jsi mě za ruku!“
„Jo, ale to až v okamžiku, kdy jsem bezpečně věděl, že si to můžu dovolit! Proč bych se brzdil, no? Když chci udělat tohle...“ Vzal jsem ho za ruku a propletl naše prsty. „Prostě to udělám.“
Usmál se tím nejkrásnějším úsměvem, co znám.
„I za cenu, že Eliaz nás začne nazývat hrdličkama a ptát se na datum svatby?“
„Příště mu řeknu, že někdy v létě,“ konstatoval jsem.
„Chudák Eliaz,“ vyprskl Japa smíchy. „A co mám podle tebe udělat já, až se bude vyptávat, jak moc dobře jsi mě naučil kouřit?“
„Hm...“ zamyslel jsem se. „Můžeš mu nabídnout, že mu to předvedeš. Většinu heteráků ta představa k smrti vyděsí.“
„Ale sakra. To mě vůbec nenapadlo,“ zamrkal Japa.
„Jsi bisexuál moc krátce,“ pohladil jsem ho po vlasech. „Bez obav, naučím tě toho ještě dost a dost.“
„Tak to už se nemůžu dočkat,“ zaculil se. „Nepochybně to bude moc zajímavý učení. Doteď vždycky bylo.“
„Hm. Jen škoda, že v posteli už tě nemám moc co naučit. Kouříš už pomalu jako profesionální pornoherečka.“
„A jak TY, prosím pěkně, víš, jak kouří profesionální pornoherečky?“ pozvedl obočí. „Pokud vím, to JÁ byl s jednou ženatej. Ty... Nebo jsi nějakou šukal?“
„Fajn, tak profesionální kurva?“ opravil jsem se.
„Mnohem lepší. Počkej, ty sis někdy musel platit kurvu?“
„Ale kdepak. Já to měl zadarmo. To víš, osobní kouzlo,“ kousl jsem se do rtu.
„Kouzlo? Ty?“ zamračil se. „A kde bys ho asi vzal, hm?“
„Tohle bylo dost ošklivý, Jakonene!“
„Jo? Vážně? A co s tím uděláš?“ přimhouřil oči. „Potrestáš mě?“
„To by se ti tak líbilo,“ ušklíbl jsem se. „Ne, žádný tresty. Tvým trestem bude, že tě nepotrestám. Žádnej trest. Žádnej sex. Proč bys vlastně měl chtít spát s někým, kdo nemá osobní kouzlo, no?“
Zvedl hlavu z mého klína a obkročmo se na mě posadil, obličej náhle jen malý kousek od mé tváře.
„Ale no tak,“ zamumlal. „Víš, že si jen utahuju.“
„A ty víš, že já taky,“ objal jsem ho kolem pasu. „Víš, že bych s tebou nedokázal nespat. Rozhodně ne dneska v noci. Mimochodem, zmínil jsem se, že ty kalhoty, co jsi měl na zkoušce, ti moc slušely?“
„Poprvé v okamžiku, kdy jsem si je natáhl,“ zaculil se Japa. „Naposledy když jsme cestou sem šli nahoru po schodech. A mezitím asi tisíckrát. Ale mám ti připomínat, že vzrušení, co ti ty kalhoty způsobily, jsme už nějak... vyřešili?“
„Možná vyřešili,“ sjel jsem rukama na jeho boky. „Ale z hlavy mi tu vzpomínku nikdo nevymaže. A právě ta vzpomínka má teď jistý... efekty...“
Japa mírně pohnul boky dopředu a zase dozadu. Moc dobře věděl, co to se mnou udělá.
„Cítím,“ konstatoval. „Ložnice, lásko?“
„Ano, prosím,“ zašeptal jsem. „Prosím...“

2 komentáře:

  1. Zklamala jsi mě. Finny mám radši než Tvou normální tvorbu. =.="

    OdpovědětVymazat
  2. Jéžiš, já jsem úplně zapomněla okomentovat.

    Děkuju moc za tuhle povídku, vždycky jsem se těšila na další díl. :-) S ní byly pondělky hned snesitelnější.

    Přeju Ti hodně štěstí a spokojenosti u všeho, co momentálně podnikáš.

    OdpovědětVymazat