pondělí 4. listopadu 2013

Kocovina 1/13

Tak jo, a je to tu. První kapitola úplně nové kapitolovky. Doufám, že vás aspoň trochu navnadí na pokračování. Tedy, pokud to tu ještě někdo sleduje. Doufám, že ano, aspoň občas. Prosím, řekněte, že ano...


Vědomí se mi vracelo jen neochotně. Začalo to opatrnými pokusy mozku naznačit mi, že už jsem vzhůru. Nenápadně sílící bolest hlavy. Čím dál hlasitější hučení v uších. Pachuť v ústech, která znamenala buď to, že jsem předchozího večera olizoval chodník, nebo že jsem velice intenzivně zvracel.
Usilovně jsem doufal v možnost číslo dvě.
Tiše jsem zakňučel.
Vnímal jsem chladný vzduch v místnosti, bušení ve spáncích, nepohodlný gauč pod sebou...
Srazil jsem obočí.
Kde jsem se vzal na gauči? A čí gauč to vlastně je?
Do nosu mě udeřila vůně kávy, vůně, která mě obvykle spolehlivě probrala a zlepšila mi den, ale teď mi div neobrátila žaludek naruby.
Musel jsem otevřít oči. Věděl jsem to. Musel jsem zjistit, kde jsem. Večer jsem se nepochybně pekelně ožral, takže obecně vzato jsem mohl skončit naprosto kdekoliv. Ale to, že jsem pohodlně uložený na gauči a přikrytý dekou, že bytem voní káva, to by naznačovalo, že jsem u někoho, koho znám. Snad Japa?
Ale Japa by mě uložil spíš do postele, jak ho znám. I když, jestli jsem zvracel hodně...
Zkusmo jsem pootevřel jedno oko, a vzápětí hořce zalitoval. Světlo bylo jako ostrá a dlouhá jehla, která se skrz panenku zabodla hluboko do mozku a způsobila mi další hořkou bolest.
Zaskučel jsem.
„Ale ale,“ ozval se nade mnou tichý a (k mému zděšení) neznámý hlas. „Takže Sir Christus se v půl druhý odpoledne obtěžoval probudit?“
„Hrm...“ zabručel jsem a pokusil se skrýt hlavu pod deku.
Do hajzlu, do čeho jsem se to zase dostal?!
„Doufám, že máš aspoň pořádnou kocovinu,“ pokračoval ten hlas.
„Chmpf,“ odvětil jsem.
„Fajn. To jsem tak nějak čekal.“ Slyšel jsem ten úšklebek, prostě SLYŠEL. „Mimochodem, kdyby se ti snad udělalo zle, což asi udělá, kýbl máš vedle sebe.“
„Hm.“
Snažil jsem se přemýšlet. Snažil jsem se vzpomenout si na to, co se večer a v noci dělo. Snažil jsem se uvědomit si, kde asi můžu být. Ale myšlení bolelo. V hlavě mi dunělo a bušilo, prakticky jsem cítil, jak moje alkoholem intoxikované mozkové buňky tiše umírají.
Jako bych si ještě nějaké mohl dovolit postrádat, vážně.
„A kdyby ses odkryl a pokusil se sednout si, mám tady pro tebe rozpuštěnej prášek proti bolesti. Při troše štěstí zabere dřív, než ho vyzvracíš. A taky mám spoustu vody...“
Až v tu chvíli, jako by vyvolaná tím sdělením, si cestu k mému mozku probojovala informace o Sahaře panující v mých ústech.
„Mhm...“
„No tak, Mikkonene. Aspoň to zkus.“
Proč jen jsem si ten hlas nedokázal nikam zařadit? Neměl jsem pocit, že ho slyším úplně poprvé, ale rozhodně nepatřil nikomu z mých přátel. A myšlení pořád tak bolelo...
„Moje hlava,“ zakňučel jsem. „Tohle mě zabije...“
„To víš, ve svým věku se nemůžeš opíjet tak, že skoro nemůžeš ani chodit. Pětatřicet je pětatřicet.“
Když věděl, kolik mi je, musel jsem ho znát, no ne?
Stáhl jsem si deku z hlavy a znovu se pokusil otevřít oči. Světlo mělo stejně bolestivý efekt jako minule, ale tentokrát se jehla zabodla do každého oka.
Cítil jsem, jak můj žaludek dělá kotrmelce. Jen tak tak se mi podařilo ovládnout zvracení.
Zíral jsem nad sebe a pomalu si zvykal na světlo, které nebylo tak jasné, jak se původně zdálo. Vlastně jsem si začal uvědomovat, že závěsy na oknech musí být zatažené, protože v místnosti panovalo spíš šero.
Málem jsem zaječel, když se nade mnou objevila tvář rámovaná blonďatými vlasy dlouhými vepředu někam k uším.
Naprosto neznámá tvář.
Nebo možná...
„Kylmänen?“ vypravil jsem ze sebe.
„Vida. Docela ti to myslí, na to, jakou máš kocovinu.“
„Nemíval jsi jiný vlasy?“ zamumlal jsem.
„Jo, měl. Dlouhý a červený.“
Zcela náhle se mi zvedl žaludek. Jen tak tak jsem se otočil, nahnul se přes okraj gauče a jednou rukou popadl kbelík, který tam skutečně příhodně stál.
„Hm,“ odtušil Juha. „Věříš, že nejsi první, kdo má na ty vlasy tuhle reakci? Asi bych fakt měl přemejšlet o změně...“

4 komentáře:

  1. Sleduje. Dokonce to tu mám furt v tom seznamu stránek, co se mi nabídnou, když rozkliknu šipečku. Těch deseti nejnavštěvovanějších. Hodná Arvari.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Arvari se snaží. Za další fanfiction neručí... Ale snaží se.

      Vymazat
  2. Ta poslední věta zabila. Totálně.xD

    Ok, je čas vylézt z neviditelného pláště anonymity a přiznat se, že to tu taky pořád velice NENÁPADNĚ sleduju. A že mi nová kapitolovka udělala NESMÍRNOU radost.^^

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda, že jsem se s tím aspoň nepsala zbytečně... =)

      Vymazat