No, a je to tu, druhá kapitola. Christus se mírně vzpamatovává (ale vážně jen mírně) a dozvídá se pár poměrně... překvapivých informací.
Zvolna jsem do sebe soukal suchý opečený toast. Trvalo to pár hodin, ale konečně jsem si dokázal sednout bez toho, abych okamžitě získal pocit, že jsem se ocitl na splašeném kolotoči. A dokonce jsem už pomalu dostával i chuť na kafe. Zvlášť když jsem cítil jeho vůni.
Juha se posadil na blízké křeslo, v ruce hrnek, a upřeně se na mě zadíval.
Sklonil jsem hlavu.
„Můžu... Můžu se na něco zeptat?“ pípl jsem.
„Ne, proboha, nic nebylo,“ odpověděl. „I kdybych snad byl ten typ, co přefikne někoho, kdo je tak ožralej, že se nemůže bránit, no... Věř, že do tebe bych dneska v noci nešel. Když se někdo pokouší vyzvracet si před tebou vlastní vnitřnosti, není to právě sexy.“
„Byl jsem fakt příšerně nalitej, co?“ zamumlal jsem. „Bože...“
„Jo, byl jsi absolutně mimo. Od chvíle, co ses na mě v Helsinkách nalepil, až do doby, než jsme dojeli sem-“
„Sem?“ zamrkal jsem. „Ehm, promiň, ale kde přesně je...“
„V Oulu. Přirozeně,“ odkašlal si Juha. „Včera jsem tě několikrát upozorňoval na to, že sem jedu. Ale nepřekvapuje mě, že si to nepamatuješ.“
„Oulu. Do prdele,“ složil jsem hlavu do dlaní. „Co mě to jen napadlo, jet DO OULU?“
„No, ptal jsem se tě na totéž. Myslím, že jsi odpověděl něco v tom smyslu, že 'čím dál, tím líp',“ konstatoval Juha.
„Čím dál, tím líp?“ srazil jsem obočí. „A co jsem tímhle chtěl říct, proboha?“
„Jak to mám vědět? Tohle bylo asi to nejrozumnější, co jsem z tebe za celý odpoledne a večer dostal!“
„Odpoledne? VEČER?“ zamrkal jsem. „Co to meleš? Vždyť ještě někdy v devět jsem byl... Byl jsem v Tampere, ne?“
„Ujišťuju tě, že v devět jsi dávno seděl ve vlaku do Oulu, se mnou,“ odkašlal si Juha. „Vyjížděli jsme ve čtyři, dorazili někdy před jedenáctou.“
„P-prosím?“ srazil jsem obočí. „Ale to je přece blbost. Absolutní kravina. Nemožný.“
„Jo. To je. Leda...“ Zamyslel se. „Mikkonene, jakej den myslíš, že je?“
„No...“ naklonil jsem hlavu. „Pátek, ne? Včera byl přece čtvrtek.“
„Je sobota,“ oznámil mi Juha. „V pátek jsem tě teprve potkal.“
„CO?!“ vytřeštil jsem oči. „To se mi snažíš říct, že mi... Že mám vymazanej celej den? VÍC než celej den? Že od devíti večer předevčírem v Tampere si nic... NEPAMATUJU?“
„Už to tak vypadá,“ pokrčil Juha rameny. „To ti povím, to musel bejt ale mejdan.“
„Nebyl jsem na mejdanu,“ zavrtěl jsem hlavou. „Kurva... Byl jsem přece jen za bráchou. JEL jsem jen za bráchou, takhle. A myslím, že jsem se s ním i viděl, že jsme byli někde v baru, ale... Kurva, to taky nevím jistě. Ale určitě jsem nebyl na žádnym MEJDANU.“
„Dám krk na to, že kdybys nevěděl, kde jsi, tvrdil bys taky to, že jsi URČITĚ nenastoupil do vlaku do Oulu s někým, koho jsi v tu chvíli nepoznal. Protože jsi mě nepoznal, mezi náma. Vlastně jsi mi docela vytrvale říkal 'Jonne'.“
„Kruci. Promiň,“ kousl jsem se do rtu.
„V klidu. Říkali mi už i hůř,“ zasmál se a mávl rukou. „Každopádně, ty mi teda chceš říct, že fakt netušíš, proč ses tak opil?“
Zaklonil jsem hlavu a zadíval se do stropu.
„Ne. Prostě nemám páru,“ vzdychl jsem. „Zažívám největší kocovinu svýho života, nebo minimálně jednu z největších, a netuším, co ji způsobilo.“
„No, během cesty z Helsinek do Oulu na tom pracovaly zhruba dvě třetiny flašky vodky,“ neodpustil si.
„Do prdele. No do prdele.“ Zavřel jsem oči a ukousl si z toustu. „Vždyť já přece přestal pít! Teda... SKORO.“
„Jestli je tohle skoro nepití, nechtěl bych tě potkat, když jsi chlastal.“
Můj svět se zase pomalu začínal točit, o neskutečném pálení žáhy ani nemluvě. Sesul jsem se na stranu a moje hlava spočinula na polštáři.
„Díky, že jsi mě vzal k sobě,“ zamumlal jsem. Nějak jsem nedokázal otevřít oči.
„To nic,“ řekl. „Nemohl jsem tě nechat někde na ulici, no ne?“
„Ale jo. Mohl,“ oponoval jsem. „Ach, bože, moje hlava. Moje záda. Tohle bolí...“
Na rameni jsem ucítil jeho ruku.
„Hele, nechceš si radši jít lehnout do postele?“
Přiměl jsem se pootevřít oči. Juha se nade mnou skláněl a na tváři mu hrál přátelský úsměv.
„Promiň,“ špitl jsem. „Ale asi nejsem ve formě na to, abych se ti zrovna dneska odvděčoval za nocleh.“
„Idiote,“ frkl Juha a jeho přátelský úsměv zmizel. „Zvedni se. Když budeš spát na gauči, bude tě bolet hlava ještě z toho. Jedinej důvod, proč jsem tě na něm nechal spát včera, bylo to, že jsi na tom TRVAL. A dneska jsem tě těžko mohl přesunout, když jsi zvracel v momentě, kdy jsi jen zvednul RUKU.“
„Jednou,“ bránil jsem se. „JEDNOU.“
„Jednou je až až,“ zašklebil se. „No tak, Mikkonene. Na nohy. Postel čeká.“
Nemůžu tvrdit, že jsem se zvedal neochotně. Vyhlídka měkké matrace, polštáře a pořádné přikrývky byla vážně nesmírně lákavá.
Juha se posadil na blízké křeslo, v ruce hrnek, a upřeně se na mě zadíval.
Sklonil jsem hlavu.
„Můžu... Můžu se na něco zeptat?“ pípl jsem.
„Ne, proboha, nic nebylo,“ odpověděl. „I kdybych snad byl ten typ, co přefikne někoho, kdo je tak ožralej, že se nemůže bránit, no... Věř, že do tebe bych dneska v noci nešel. Když se někdo pokouší vyzvracet si před tebou vlastní vnitřnosti, není to právě sexy.“
„Byl jsem fakt příšerně nalitej, co?“ zamumlal jsem. „Bože...“
„Jo, byl jsi absolutně mimo. Od chvíle, co ses na mě v Helsinkách nalepil, až do doby, než jsme dojeli sem-“
„Sem?“ zamrkal jsem. „Ehm, promiň, ale kde přesně je...“
„V Oulu. Přirozeně,“ odkašlal si Juha. „Včera jsem tě několikrát upozorňoval na to, že sem jedu. Ale nepřekvapuje mě, že si to nepamatuješ.“
„Oulu. Do prdele,“ složil jsem hlavu do dlaní. „Co mě to jen napadlo, jet DO OULU?“
„No, ptal jsem se tě na totéž. Myslím, že jsi odpověděl něco v tom smyslu, že 'čím dál, tím líp',“ konstatoval Juha.
„Čím dál, tím líp?“ srazil jsem obočí. „A co jsem tímhle chtěl říct, proboha?“
„Jak to mám vědět? Tohle bylo asi to nejrozumnější, co jsem z tebe za celý odpoledne a večer dostal!“
„Odpoledne? VEČER?“ zamrkal jsem. „Co to meleš? Vždyť ještě někdy v devět jsem byl... Byl jsem v Tampere, ne?“
„Ujišťuju tě, že v devět jsi dávno seděl ve vlaku do Oulu, se mnou,“ odkašlal si Juha. „Vyjížděli jsme ve čtyři, dorazili někdy před jedenáctou.“
„P-prosím?“ srazil jsem obočí. „Ale to je přece blbost. Absolutní kravina. Nemožný.“
„Jo. To je. Leda...“ Zamyslel se. „Mikkonene, jakej den myslíš, že je?“
„No...“ naklonil jsem hlavu. „Pátek, ne? Včera byl přece čtvrtek.“
„Je sobota,“ oznámil mi Juha. „V pátek jsem tě teprve potkal.“
„CO?!“ vytřeštil jsem oči. „To se mi snažíš říct, že mi... Že mám vymazanej celej den? VÍC než celej den? Že od devíti večer předevčírem v Tampere si nic... NEPAMATUJU?“
„Už to tak vypadá,“ pokrčil Juha rameny. „To ti povím, to musel bejt ale mejdan.“
„Nebyl jsem na mejdanu,“ zavrtěl jsem hlavou. „Kurva... Byl jsem přece jen za bráchou. JEL jsem jen za bráchou, takhle. A myslím, že jsem se s ním i viděl, že jsme byli někde v baru, ale... Kurva, to taky nevím jistě. Ale určitě jsem nebyl na žádnym MEJDANU.“
„Dám krk na to, že kdybys nevěděl, kde jsi, tvrdil bys taky to, že jsi URČITĚ nenastoupil do vlaku do Oulu s někým, koho jsi v tu chvíli nepoznal. Protože jsi mě nepoznal, mezi náma. Vlastně jsi mi docela vytrvale říkal 'Jonne'.“
„Kruci. Promiň,“ kousl jsem se do rtu.
„V klidu. Říkali mi už i hůř,“ zasmál se a mávl rukou. „Každopádně, ty mi teda chceš říct, že fakt netušíš, proč ses tak opil?“
Zaklonil jsem hlavu a zadíval se do stropu.
„Ne. Prostě nemám páru,“ vzdychl jsem. „Zažívám největší kocovinu svýho života, nebo minimálně jednu z největších, a netuším, co ji způsobilo.“
„No, během cesty z Helsinek do Oulu na tom pracovaly zhruba dvě třetiny flašky vodky,“ neodpustil si.
„Do prdele. No do prdele.“ Zavřel jsem oči a ukousl si z toustu. „Vždyť já přece přestal pít! Teda... SKORO.“
„Jestli je tohle skoro nepití, nechtěl bych tě potkat, když jsi chlastal.“
Můj svět se zase pomalu začínal točit, o neskutečném pálení žáhy ani nemluvě. Sesul jsem se na stranu a moje hlava spočinula na polštáři.
„Díky, že jsi mě vzal k sobě,“ zamumlal jsem. Nějak jsem nedokázal otevřít oči.
„To nic,“ řekl. „Nemohl jsem tě nechat někde na ulici, no ne?“
„Ale jo. Mohl,“ oponoval jsem. „Ach, bože, moje hlava. Moje záda. Tohle bolí...“
Na rameni jsem ucítil jeho ruku.
„Hele, nechceš si radši jít lehnout do postele?“
Přiměl jsem se pootevřít oči. Juha se nade mnou skláněl a na tváři mu hrál přátelský úsměv.
„Promiň,“ špitl jsem. „Ale asi nejsem ve formě na to, abych se ti zrovna dneska odvděčoval za nocleh.“
„Idiote,“ frkl Juha a jeho přátelský úsměv zmizel. „Zvedni se. Když budeš spát na gauči, bude tě bolet hlava ještě z toho. Jedinej důvod, proč jsem tě na něm nechal spát včera, bylo to, že jsi na tom TRVAL. A dneska jsem tě těžko mohl přesunout, když jsi zvracel v momentě, kdy jsi jen zvednul RUKU.“
„Jednou,“ bránil jsem se. „JEDNOU.“
„Jednou je až až,“ zašklebil se. „No tak, Mikkonene. Na nohy. Postel čeká.“
Nemůžu tvrdit, že jsem se zvedal neochotně. Vyhlídka měkké matrace, polštáře a pořádné přikrývky byla vážně nesmírně lákavá.
Žádné komentáře:
Okomentovat