Kocovina 3/13

A tentokrát se už náš hrdina vzpamatoval skoro dokonale. Znamená to, že ho Juha vykopne na ulici? No, uvidíme...

Probuzení následujícího rána bylo podstatně příjemnější než to o den dřív. Nebylo ještě ani deset (jak mi prozradil můj telefon), když jsem od sebe rozlepil víčka.
V první chvíli mi nedocházelo, kde jsem a proč neležím ve vlastní posteli. Jen zvolna se ke mně začaly vracet události, co se odehrály od chvíle, kdy jsem předchozího odpoledne nabyl vědomí, a i ty spíš mlhavě a neurčitě, skryté za následky těžké kocoviny. Jediné, na co jsem si jasně vzpomínal, byla bolest hlavy a neustálé zvracení.
Zatraceně, já se vážně musel příšerně ožrat...
Když jsem se posadil a přehodil nohy přes okraj postele, došlo mi, že jsem nahý. Ne ve spodním prádle. Úplně nahý.
Ale ksakru.
Na druhé polovině postele jsem uviděl úhledně složenou kupičku oblečení. Trenýrky, kalhoty, tričko. Na okamžik jsem zaváhal. Oblečení sice vypadalo, že je připravené pro mě, ale co když si ho nachystal Juha pro sebe?
A kde byl vlastně Juha, kurva?
Natáhl jsem ruku, popadl trenýrky a nasoukal se do nich. Pak jsem sáhl po tričku.
Koneckonců, přinejhorším si na sebe Juha vezme něco jiného.
Pomalu a nenápadně jsem vyšel, teď už oblečený, z ložnice. Začal jsem se rozhlížet předsíní. Některé ty dveře patřily koupelně, to jsem věděl, včera jsem v ní byl několikrát. Jenže které to byly? Pitomá kocovina...
Podařilo se mi je odhalit na první pokus. Zázraky se zjevně dějí. Když jsem o chvíli později z koupelny vycházel, cítil jsem se docela dobře, i když pohled do zrcadla mi nepříliš něžně připomněl, že tak rozhodně nevypadám. Bledý, kruhy pod očima, mastné vlasy...
Otevřel jsem dveře kuchyně a nahlédl dovnitř. Juha seděl u jídelního stolu, popíjel kávu a četl si noviny.
Vstoupil jsem a mírně si odkašlal. Juha vzhlédl a zastrčil si za ucho pramen blonďatých vlasů, které mu při čtení nevadily, ale v tuhle chvíli zřejmě začaly.
„No ahoj. Dneska nějak brzo vzhůru, ne?“ usmál se. „Tak co? Jak ti je?“
„Bylo mi líp,“ přiznal jsem. „Ale i mnohem hůř.“
„Hůř rozhodně. Aspoň už nezvracíš,“ konstatoval.
„Ale zato mě neskutečně pálí žáha,“ vzdychl jsem a položil si ruku na hrudník.
„Chceš na to nějakej čaj?“ zeptal se Juha, zatímco skládal noviny.
„Ne. Kafe. Prosím.“
„Kafe na pálení žáhy?“ pozvedl obočí.
„Dej mi do něj hodně mlíka. Ale já chci svůj kofein,“ zamumlal jsem a posadil se na druhou židli u stolu. „Bylo by moc drzý ptát se, jestli bys neměl něco k snídani?“
„Samozřejmě, že měl,“ mrkl Juha a vylovil ze skříňky hrnek. „Mimochodem, to oblečení je mýho staršího bráchy. Občas sem chodí makat na písničkách. Nepředpokládal jsem, že by ti bylo MOJE oblečení, takže... No, kdybys mýho bráchu potkal, tohle bys zmiňovat nemusel, ano?“
„Jasně,“ kývl jsem, tak trochu zmateně. „Já si teda říkal, že jsou mi ty kalhoty docela volný, i když ty rozhodně nevypadáš... větší než já.“
„Pochybuju, že by ses do mejch hadrů nasoukal,“ zaculil se Juha.
„Ehm, jen tak pro jistotu, vzbudil jsem se nahej, tak si říkám...“ Zmlkl jsem.
„Bez obav. Respektoval jsem to, že se necítíš na to, abys mi splácel nocleh,“ zasmál se a postavil přede mě hrnek. „Jen jsem ti sundal ty tvoje páchnoucí a propocený hadry, než jsem tě uložil do svojí čistý postele. A jen tak mezi řečí, kdyby sis pak chtěl dát sprchu, nebo třeba i koupel, do toho. Tvoje hadry sice už schnou, ale ještě chvilku jim to potrvá, a jestli se chceš vracet do Helsinek, stejně bys neměl jet jako čuně, takže...“
„Koupel by byla přímo dokonalá, díky,“ olízl jsem si rty a zvedl k ústům hrnek. „Ale neboj, dlouho tě otravovat nebudu. Ještě dneska pojedu domů.“
„Jak je libo. Nevyháním tě,“ konstatoval a otevřel ledničku.
„Děkuju,“ usmál jsem se. „A díky, že jsi mě k sobě vzal. Vážně.“
„Prosím tě. Přece jsem tě nemohl nechat válet někde na ulici. Ještě pořád... Stačí ti k snídani müsli s jogurtem?“
„Bohatě,“ přikývl jsem.
„Super. Kde jsem to... Jo. Ještě pořád nevíš, proč ses tak neskutečně ožral?“
„Nemám nejmenší tušení,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale hodlám to zjistit. Fakt by mě totiž zajímalo, kam zmizel skoro den mýho života.“
„Prosím tě, a jak bys to chtěl zjišťovat?“ ušklíbl se Juha a nasypal do misky cereálie. „Chceš jít po vlastních stopách, mluvit s lidma, který jsi potkal, než ses dostal ke mně?“
„Jo. To zní jako fajn plán.“
Juha přede mě postavil misku, lžíci a kelímek bílého jogurtu. Pak se posadil zpátky na židli.
„Fajn plán?“ zopakoval. „Fajn plán? Proč prostě nezavoláš bráchovi, hm? Říkal jsi, že ses měl v Tampere vidět s ním.“
„Protože Tampere nic neřeší. Od Mattiho se dozvím leda to, co jsem dělal tam. Ale ty jsi mě našel v Helsinkách-“
„Našel? Já tě popravdě zrovna dvakrát nehledal!“ ušklíbl se.
„Potřebuju vědět, co jsem dělal do tý doby, než jsem se přidal k tobě,“ řekl jsem. „Pochop... MUSÍM to vědět. Já fakt už nechtěl chlastat, a pak najednou... Tohle?“
Juha si mě prohlédl od hlavy k... No, ne k patě. Tak do pasu, tam, kam jen dohlédl, než mu pohled zatarasila deska stolu.
„Víš co?“ povzdychl si. „Dneska si musím zařídit pár věcí, kvůli kterejm jsem sem přijel, ale zejtra se plánuju vrátit zpátky do Helsinek. Jestli počkáš, můžeme jet spolu.“
„To bys mě tu jako nechal ještě přes jednu noc?“ kousl jsem se do rtu. „A nechal bys mě tu samotnýho, zatímco budeš něco zařizovat?“
„Jsi Sir Christus, ne?“ pozvedl Juha obočí.
„To jsem,“ potvrdil jsem. „Ale jak koukám... Asi jsi toho o mně moc neslyšel, co?“