A Christusovo pátrání začíná u jediného člověka, o kterém bezpečně ví, že ho viděl. Tak schválně, řekne mu Sammy něco podstatného, nebo mu pátrání nijak neulehčí?
„Jsi si jistej, že je doma?“ dotázal se Juha.
„Samozřejmě, že nejsem. Ale nebral mi telefon, takže jsem se chtěl zkusit rovnou stavit.“
„Zdvořilost sama, Mikkonene,“ konstatoval.
„Mlč,“ doporučil jsem mu. „Do prdele, vážně, proč přesně tě s sebou táhnu?“
„Protože ti moje zvědavost připadala roztomilá?“ pozvedl Juha obočí. „A když teď teda nebydlíš v Helsinkách, budeš v nich díky mně mít aspoň kde nocovat.“
„Jasně. Protože přespávat s tebou v domě tvojí bejvalý vůbec nebude trapný,“ ušklíbl jsem se a znovu zazvonil. „Do prdele. No tak, Aaltonene... Já nemám věčnost, ve čtvrtek musím bejt zpátky v práci!“
„V práci?“ zamrkal Juha.
„Jo. V práci,“ kývl jsem. „Já makám, víme? Jen jsem si teď musel vybrat volno. Povinně.“
„Aha. Chápu.“
Znovu jsem zvedl prst ke zvonku, když vtom se dveře otevřely. Málem jsem nadskočil.
Sammy si mě prohlédl od hlavy k patě.
„Mikkonene?“
„Aaltonene?“ pozvedl jsem obočí.
Sammy se otočil na Juhu a zamračil se.
„A to je...“ odkašlal si.
„Juha. Kylmänen. Však víš,“ řekl jsem.
„Tohle?“ nakrčil Sammy obočí. „Ty jsi pořád ožralej? Tohle není Juha. Juha má červený vlasy. Tenhle mu není ani podobnej.“
„JSEM Juha!“ vyhrkl Juha. „Prostě jsem se odbarvil a ostříhal!“
„Jasně, když to říkáš,“ mávl Sammy rukou a obrátil svou pozornost zpátky na mě. „A ty... Sláva, že ses objevil. Japa začínal bejt lehoulince hysterickej.“
„Proč hysterickej, proboha?“ ušklíbl jsem se.
„Proč? Ještě se PTÁŠ?“ vytřeštil Sammy oči. „Ne, počkej... Ty si nic nepamatuješ, že ne?“
„No...“ kousl jsem se do rtu.
„Bože. Fajn. Japa tě ke mně přitáhnul v pátek brzo odpoledne. Byl jsi totálně ožralej. Na první pohled jsem to nepoznal, ale pak ses pokusil promluvit, a to bylo teda něco. Japa mi nic nevysvětloval, měl nějaký... rodinný záležitosti, nebo co. Poprosil mě, ať tě na dvě hodinky pohlídám. A ať tě už ROZHODNĚ nenechávám pít. No, pokusil jsem se. Ale nedokážu uhlídat svý dvě běžně vzrostlý děti, a k tomu jedno přerostlý.“
„Jak jsem říkal,“ konstatoval Juha. „Sammy je zlej, protože tě nenechá pít. Přesně to jsi mumlal, když ses na mě nalepil.“
„Jo, Sammy je moc zlej,“ frkl Sammy. „Ale Jukkísek je horší. Mám se vůbec ptát, kde je ta flaška vodky, co jsi mi sebral z baru?“
„Ehm...“ otočil jsem se opatrně na Juhu.
„No, malej zbytek možná ještě stojí na mý kuchyňský lince,“ našpulil dotyčný blonďák rty.
„Takže abych si koupil novou, chápu,“ povzdychl si Sammy.
„Promiň,“ kousl jsem se do rtu.
„Řekl bych, že ti naplácám, když tak zlobíš, ale myslím, že to přenechám tady ÚDAJNÝMU Juhovi,“ kývl Sammy hlavou směrem k mému společníkovi. „A jestli už nic jinýho nemáš, zrovna jsme se chystali večeřet.“
„Ještě jedna věc,“ odkašlal jsem si. „Japa ti vážně neříkal, co se stalo? Proč jsem ve stavu, v jakym jsem byl? Nic?“
„Ani slovo. Jen 'hlídej ho a nenech ho pít', to je všechno. A že se pro tebe vrátí, určitě. Ale než to stihnul, ty jsi zmizel. Všechno?“
„Všechno,“ kousl jsem se do rtu. „Díky, Sammy. A... Promiň.“
„V pohodě. Tak... Měj se, Christusi. Měj se... Juho.“
Dveře se zabouchly. Na malou chvíli nastalo ticho.
„ÚDAJNEJ Juha?“ vypravil ze sebe poté blonďák. „Údajnej?! Já nejsem údajnej! JSEM Juha Kylmänen!“
„Klid. Já vím,“ kývl jsem.
„A proč si myslí, že bych ti měl chtít naplácat?“ ptal se, zatímco jsme začali sestupovat po schodech. „Na tuhle praktiku jsem nikdy nebyl, a s tebou ani nic nemám!“
„Neber si to tak. Asi vycházel z toho, že když jsem opilej, vyspím se ochotně s kdekým, aniž bych z toho měl nejmenší výčitky.“
„To jsi taky mohl říct dřív,“ frkl Juha. „Kdybych věděl, že se nebudeš cejtit zneužitej, nejspíš bych tě rád zneužil!“
„Promiň,“ pokrčil jsem rameny. „Tak co? Půjdeš se mnou ještě k Jackovi, nebo mě pak necháš dorazit k tvý bejvalce na vlastní pěst?“
„Není to 'u mý bejvalky'. Ona má horní patro, já dolní patro. Vycházíme spolu. Prostě je to pro nás finančně výhodnější,“ objasnil Juha.
„Neodpověděl jsi mi na moji otázku,“ konstatoval jsem.
„Ano, jdu s tebou ještě k Jackovi,“ odvětil Juha. „Myslel jsi, že tohle ukojí moji zvědavost? Ani omylem, Mikkonene.“
„No jo. Byla to naivní otázka, uznávám...“
„Samozřejmě, že nejsem. Ale nebral mi telefon, takže jsem se chtěl zkusit rovnou stavit.“
„Zdvořilost sama, Mikkonene,“ konstatoval.
„Mlč,“ doporučil jsem mu. „Do prdele, vážně, proč přesně tě s sebou táhnu?“
„Protože ti moje zvědavost připadala roztomilá?“ pozvedl Juha obočí. „A když teď teda nebydlíš v Helsinkách, budeš v nich díky mně mít aspoň kde nocovat.“
„Jasně. Protože přespávat s tebou v domě tvojí bejvalý vůbec nebude trapný,“ ušklíbl jsem se a znovu zazvonil. „Do prdele. No tak, Aaltonene... Já nemám věčnost, ve čtvrtek musím bejt zpátky v práci!“
„V práci?“ zamrkal Juha.
„Jo. V práci,“ kývl jsem. „Já makám, víme? Jen jsem si teď musel vybrat volno. Povinně.“
„Aha. Chápu.“
Znovu jsem zvedl prst ke zvonku, když vtom se dveře otevřely. Málem jsem nadskočil.
Sammy si mě prohlédl od hlavy k patě.
„Mikkonene?“
„Aaltonene?“ pozvedl jsem obočí.
Sammy se otočil na Juhu a zamračil se.
„A to je...“ odkašlal si.
„Juha. Kylmänen. Však víš,“ řekl jsem.
„Tohle?“ nakrčil Sammy obočí. „Ty jsi pořád ožralej? Tohle není Juha. Juha má červený vlasy. Tenhle mu není ani podobnej.“
„JSEM Juha!“ vyhrkl Juha. „Prostě jsem se odbarvil a ostříhal!“
„Jasně, když to říkáš,“ mávl Sammy rukou a obrátil svou pozornost zpátky na mě. „A ty... Sláva, že ses objevil. Japa začínal bejt lehoulince hysterickej.“
„Proč hysterickej, proboha?“ ušklíbl jsem se.
„Proč? Ještě se PTÁŠ?“ vytřeštil Sammy oči. „Ne, počkej... Ty si nic nepamatuješ, že ne?“
„No...“ kousl jsem se do rtu.
„Bože. Fajn. Japa tě ke mně přitáhnul v pátek brzo odpoledne. Byl jsi totálně ožralej. Na první pohled jsem to nepoznal, ale pak ses pokusil promluvit, a to bylo teda něco. Japa mi nic nevysvětloval, měl nějaký... rodinný záležitosti, nebo co. Poprosil mě, ať tě na dvě hodinky pohlídám. A ať tě už ROZHODNĚ nenechávám pít. No, pokusil jsem se. Ale nedokážu uhlídat svý dvě běžně vzrostlý děti, a k tomu jedno přerostlý.“
„Jak jsem říkal,“ konstatoval Juha. „Sammy je zlej, protože tě nenechá pít. Přesně to jsi mumlal, když ses na mě nalepil.“
„Jo, Sammy je moc zlej,“ frkl Sammy. „Ale Jukkísek je horší. Mám se vůbec ptát, kde je ta flaška vodky, co jsi mi sebral z baru?“
„Ehm...“ otočil jsem se opatrně na Juhu.
„No, malej zbytek možná ještě stojí na mý kuchyňský lince,“ našpulil dotyčný blonďák rty.
„Takže abych si koupil novou, chápu,“ povzdychl si Sammy.
„Promiň,“ kousl jsem se do rtu.
„Řekl bych, že ti naplácám, když tak zlobíš, ale myslím, že to přenechám tady ÚDAJNÝMU Juhovi,“ kývl Sammy hlavou směrem k mému společníkovi. „A jestli už nic jinýho nemáš, zrovna jsme se chystali večeřet.“
„Ještě jedna věc,“ odkašlal jsem si. „Japa ti vážně neříkal, co se stalo? Proč jsem ve stavu, v jakym jsem byl? Nic?“
„Ani slovo. Jen 'hlídej ho a nenech ho pít', to je všechno. A že se pro tebe vrátí, určitě. Ale než to stihnul, ty jsi zmizel. Všechno?“
„Všechno,“ kousl jsem se do rtu. „Díky, Sammy. A... Promiň.“
„V pohodě. Tak... Měj se, Christusi. Měj se... Juho.“
Dveře se zabouchly. Na malou chvíli nastalo ticho.
„ÚDAJNEJ Juha?“ vypravil ze sebe poté blonďák. „Údajnej?! Já nejsem údajnej! JSEM Juha Kylmänen!“
„Klid. Já vím,“ kývl jsem.
„A proč si myslí, že bych ti měl chtít naplácat?“ ptal se, zatímco jsme začali sestupovat po schodech. „Na tuhle praktiku jsem nikdy nebyl, a s tebou ani nic nemám!“
„Neber si to tak. Asi vycházel z toho, že když jsem opilej, vyspím se ochotně s kdekým, aniž bych z toho měl nejmenší výčitky.“
„To jsi taky mohl říct dřív,“ frkl Juha. „Kdybych věděl, že se nebudeš cejtit zneužitej, nejspíš bych tě rád zneužil!“
„Promiň,“ pokrčil jsem rameny. „Tak co? Půjdeš se mnou ještě k Jackovi, nebo mě pak necháš dorazit k tvý bejvalce na vlastní pěst?“
„Není to 'u mý bejvalky'. Ona má horní patro, já dolní patro. Vycházíme spolu. Prostě je to pro nás finančně výhodnější,“ objasnil Juha.
„Neodpověděl jsi mi na moji otázku,“ konstatoval jsem.
„Ano, jdu s tebou ještě k Jackovi,“ odvětil Juha. „Myslel jsi, že tohle ukojí moji zvědavost? Ani omylem, Mikkonene.“
„No jo. Byla to naivní otázka, uznávám...“
Žádné komentáře:
Okomentovat