čtvrtek 21. listopadu 2013

Kocovina 6/13

U Sammyho se toho Christus moc nedozvěděl, ale aspoň ví, kam jít dál. Řekne mu Japa něco víc? A proč Juha začne tak rychle ztrácet nervy?


Dveře Japova bytu se otevřely. Tmavovlasý kytarista, kterého jsem ještě stále nazýval svým nejlepším přítelem, mě sjel rychlým pohledem. A pak, než jsem se stihl vzpamatovat nebo cokoliv říct, přistála jeho pěst na mojí čelisti tak prudce, že se moje hlava tak nějak sama otočila.
Chytil jsem se za tvář a tiše zakňučel.
„Do prdele, za co to bylo?!“ zeptal jsem se ublíženě.
„Co myslíš?“ zavrčel Japa. „Jen tak zmizíš. Tři dny se neozveš. Člověk si tě představuje někde pod vlakem, pod autem, v příkopu, narvanýho v popelnici... A kdo je zas tohle, kruci?“
„Juha Kylmänen,“ oznámil Juha.
„Blbost,“ frkl Japa. „Juha Kylmänen má dlouhý červený vlasy!“
„V tomhle městě asi nikdo neslyšel o nůžkách a peroxidu,“ vzdychl Juha. „Jestli chceš, mám tu svůj řidičák.“
Konečně jsem se odhodlal přestat si třít bolavou tvář.
„Kurva, musíte tohle teď řešit? Japo, jo, je to Kylmänen. Juho, zastrč tu blbou peněženku.“
„Já chtěl jenom-“
„Vrať ji do tý kapsy!“ okřikl jsem ho.
„No jo pořád...“ zabručel.
„Japo,“ otočil jsem se na kytaristu. „Japísku, miláčku...“
„Kolik jsi toho zase vypil?“ zamračil se Japa.
„Kruci, mám hodně mizernou image,“ kousl jsem se do rtu. „Nepil jsem nic, fakt!“
„Já to můžu potvrdit,“ přihlásil se Juha.
„Co on tu vlastně dělá?“ kývl Japa směrem k blonďákovi.
„Je zvědavej, proč jsem se na něj v pátek odpoledne tady na nádraží pověsil, jel s ním až do Oulu...“
„Pozvracel mi koberec,“ doplnil Juha.
„Prostě chce vědět, co se stalo, že jsem se opil,“ zamumlal jsem. „Ty to víš, co? Víš to, Japísku? Sammy říkal, že jsi mě k němu odtáhnul a-“
„Jo, to odtáhnul, jelikož když jsem se dozvěděl, že sedíš ve vlaku z Tampere a jsi totálně namol, měl jsem už kapku jiný plány,“ odvětil Japa. „I když, musím říct, že jsi mě jich přiměl hořce litovat, když jsi zmizel a Sammy mi naúčtoval tu vodku, co jsi vzal s sebou.“
„Tak proto ji neřešil, co?“ ušklíbl jsem se. „Hele, Japí, můžeme dál, nebo nás tu necháš stát na chodbě, hm?“
„Co myslíš, že by sis zasloužil?“ pozvedl Japa obočí, ale odstoupil ode dveří. „Schválně, nech mě hádat, proč tu jsi. Není to proto, aby ses omluvil za to, že jsi mi ZASE dělal nemravný návrhy, když jsi byl mimo, viď?“
„Proč mně jsi je nedělal?“ ozval se Juha.
Ignoroval jsem ho, chytil jsem Japu kolem pasu a krátce ho políbil na rty.
„Promiň, broučku, že jsem tě zase sváděl. Hádám, že neúspěšně, viď?“
„Jen jsem tě dotáhnul k Sammymu. Co myslíš?“ naklonil Japa hlavu. „Bože, ty si fakt NIC nepamatuješ, co? Ne, že bych se divil, ovšem.“
„Víš, proč jsem se opil? Viď, že to víš?“ zamumlal jsem.
„Promiň,“ zavrtěl Japa hlavou. „Já tě jen vzal z vlaku a odvedl k Sammymu.“
„Volal jsem ti, že jedu?“ nakrčil jsem obočí.
„Ty? Ani omylem,“ zasmál se Japa. „Nepředpokládám, že jsi byl ve stavu, kdy bys dokázal vytočit moje číslo. Ne, volal mi Larry. Že tě zrovna v Tampere posadil do vlaku, že jsi to zjevně trochu přepísknul s pitím a že by asi bylo vhodný, kdybych tě ohlídal.“
„A nic víc ti neřekl?“
„Ne. Přísahám, že ne,“ povzdychl si Japa. „Doufal jsem, že mi to vysvětlíš, až trochu vystřízlivíš, ale hádám, že... Jukko?“
„Takže Larry,“ zamyslel jsem se. „Kylmänene!“
„Ani na to nemysli,“ frkl Juha. „Je osm večer. Do Tampere v tuhle hodinu NEVYRÁŽÍME.“
„Ty ne. Já ano,“ odvětil jsem. „Potřebuju vědět, co jsem-“
„Jukko, koukej poslechnout... FAKT jsi Juha Kylmänen?“ ujišťoval se Japa.
Juhovy rty se pevně sevřely a jeho tvář nabyla mírně růžového odstínu. Jeho ruka zase sklouzla ke kapse, ve které měl peněženku. Chytil jsem ho za zápěstí.
„Ale já chci vědět, co se stalo. Fakt se mi nelíbí, že mám víc jak čtyřiadvacetihodinový okno!“
„Budeš mít mnohem delší, jestli se pokusíš odjet do Tampere,“ ušklíbl se Japa. „Ať už ti ho způsobím já, nebo Larry, až ho o půlnoci vytáhneš z postele.“
„Pravda,“ uznal jsem. „Vyrazíme ráno.“
„Vyrazíme?“ pozvedl Japa obočí. „Vy dva jako...“
„Fakt jsem jen zvědavej,“ řekl Juha. „I když netvrdím, že bych se bránil, jistě, ale...“
„JÁ bych se střízlivej třeba bránil,“ poznamenal jsem. „Poslyš, Japí, nemáš-“
„Pivo nedostaneš!“ varoval mě Japa.
„Já chtěl spíš kafe,“ olízl jsem si rty.
„Tak pojďte do obýváku,“ pokynul Japa rukou směrem ke dveřím. „Blonďatej Juho, dáš si taky?“

2 komentáře: