Kocovina 7/13

Jen tak mezi námi, řekla jsem vám už, jak jsem vděčná za to, že tuhle fanfiction aspoň někdo čte? Vážně, jsem šťastná za každej komentář, co se pod ní objeví. =) Dneska je to poměrně zajímavá kapitola. Je tu jeden večer u Juhy doma...

Juha za námi zabouchl dveře své poloviny malého domku.
„Ách, konečně doma,“ zavrněl, skopl boty a sundal si kabát.
„Mluv za sebe,“ zabručel jsem. „Mimochodem, víš, že tvoje bejvalá je divná?“
„Divná?“ pozvedl Juha obočí. „Ach, chápu. Toho si nevšímej. Někoho nahoře má, a asi už nepočítala s tím, že dneska dorazím.“
„A co ty kecy o tom, že doufá, že nebude muset poslouchat tvoje sténání?“
„No, někdy jsem při sexu trochu hlasitější,“ zaculil se Juha. „A když viděla tebe, no... Asi předpokládala, že jsem si na noc taky někoho přivedl. Neboj, hned ráno ji vyvedu z omylu.“
„To budeš milej. Protože já jsem tu z ryze praktickejch důvodů. Japa příšerně kope, když spíme v jedný posteli...“ pokrčil jsem rameny. „A vůbec, když chceš jet do Tampere se mnou, je jednodušší, když vyrazíme z jednoho místa, než abysme si dávali sraz na nádraží.“
„Ovšem,“ kývl Juha. „Hlavně proto, že by ses mohl pokusit odjet beze mě.“
„Zatraceně, to mě nenapadlo,“ kousl jsem se do rtu. „Ehm, jo, tak já bych šel spát k tomu Japovi, jo? Měj se hezky a-“
„ANI HNOUT, Mikkonene,“ zavrčel Juha. Udělal krok vzad a otočil klíčem v zámku.
„Tak to neprošlo,“ odkašlal jsem si. „No nic. Tak... Asi půjdeme spát, ne? Ráno bysme měli vyrazit brzo. Chci si s Larrym promluvit včas.“
„Jsi celej nadrženej na to, abys zjistil, o co tu jde, co?“ naklonil Juha hlavu. „Klid, Mikkonene. Vždyť na to přijdeš, pár hodin sem nebo tam...“
„Tvůj flegmatickej přístup je značně unavující,“ konstatoval jsem.
„Jo, to i ta tvoje fanatická touha zjistit, co se stalo,“ oplatil mi.
Prošel blízkými dveřmi, ale nechal je otevřené. Spěšně jsem se zul a odložil svůj kabát, než jsem ho následoval. Jak se ukázalo, za dveřmi se nacházela kuchyně. A Juha si právě lil do skleničky pomerančový džus.
„Fanatická?“ frkl jsem. „Až ti chlast vymaže den života, taky budeš fanatickej!“
„Mně, drahoušku, chlast den života nevymaže,“ olízl si Juha rty. „Já totiž skoro nepiju.“
„No jo. Jsi v mnoha ohledech stokrát lepší než já,“ řekl jsem a opřel se o kuchyňskou linku. „Zdrženlivější co se týče alkoholu, sexu...“
„No, u toho sexu by se dalo diskutovat,“ upil Juha ze svojí sklenice. „Co to, jak jsi říkal, že střízlivej by ses zneužití bránil, hm?“
„Co?“ zamrkal jsem. „Jo tohle. Jen takový kecy před kámošem, znáš to. Musím hájit svoji čest, aby si Japa nemyslel, že jsem nějaká laciná kurva... Teda, spíš abych ho o tom zase jednou nepřesvědčil.“
„Zase jednou?“ nakrčil Juha obočí. „Kolikrát jsi ho už-“
„Mnohokrát.“
Juha odložil prázdnou skleničku a udělal krok ke mně.
„Takže by ses ve skutečnosti střízlivej nebránil, ano? Kdybych tě chtěl zneužít.“
„Já...“ kousl jsem se do rtu. „Mám se bránit?“
„Přiznám se, ano?“ povzdychl si Juha. „Nevzal jsem tě k sobě jen proto, že mi tě bylo líto. Vzal jsem tě k sobě i proto, že ses mi líbil. Koneckonců, jsi Sir Christus, ještě aby ses mi NELÍBIL. Myslím, že jsem na tobě ujížděl už někdy... Před deseti lety? Sexy, dokonalej, nehorázně namyšlenej...“
„Myslím, Juho, že sis mohl všimnout, že tenhle Sir Christus už není,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Jo, ale to ani ten Juha, co o něm snil. Ten s dlouhejma rudejma vlasama.“
„Mlč. Ty vlasy nezmiňuj. Nepřipomínej ten zločin, jakýho ses dopustil, když jsi je shodil a odbarvil,“ varoval jsem ho.
„Líbily se ti?“ olízl si rty. „Víš vůbec, jak jsem vypadal?“
„Ovšem. Juhu Kylmänena člověk jen těžko přehlídnul.“
Zase udělal krok blíž.
„Hm, no jo, dochází mi... Vždyť ty jsi mě poznal, co? Měl jsi příšernou kocovinu, ale došlo ti, kdo jsem, i když mám tyhle vlasy.“
„A co?“ pozvedl jsem obočí.
„Já se ti líbím, že jo?“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Líbil ses mi. Dokud jsi měl dlouhý rudý vlasy, byl jsi naprosto k sežrání. Teď...“
„Nejsem?“ upřel na mě velice smutný pohled.
„Zdaleka ne tolik jako dřív,“ zamumlal jsem, když se jeho obličej nápadně přiblížil k tomu mému. „Hele, vážně, o co ti tu jde?“
„Víš... Já ani nevím,“ odvětil tiše Juha. „Možná jsem moc dlouho neměl nezávaznej sex. Možná si chci jen dokázat, že ani střízlivej se nebudeš bránit.“
Byl tak blízko, a tak zatraceně hezky voněl. Předtím jsem si toho nikdy nevšiml, ani když seděl vedle mě ve vlaku, ani když jsme u něj leželi v posteli a já se ráno vzbudil s obličejem zabořeným v jeho vlasech. Ale teď, když stál u mě...
Ne, nebránil jsem se. Naopak, políbil jsem ho. A poměrně vášnivě.
Vlastně natolik vášnivě, že jen o nějakou čtvrthodinu později jsme byli v jeho posteli, on ležel na zádech, nohy měl omotané kolem mých boků, a já do něj přirážel, zatímco on zatínal nehty do mých zad a hlasitě sténal.
Zatraceně, proč bych se tomu měl bránit?