čtvrtek 5. prosince 2013

Kocovina 10/13

Tak jo, dneska tu bude jeden menší zlom. Jedno takové nepatrné překvápko. I když si říkám, jestli to někoho zajímá, momentálně se zdá, že už zase ne...


Wildův byt byl od toho Larryho trochu dál, než jsem si pamatoval. Když jsme konečně docházeli k příslušnému domu, Juha si začínal mírně stěžovat na bolavé nohy. Tedy, mírně, ehm...
„Juho, říkám ti, že jestli mi ještě jednou oznámíš, že tě bolí nožičky, v noci dotyčný nožičky rozhodně nebudeš mít na mejch ramenou,“ frkl jsem.
„Bububu,“ zvedl oči v sloup. „Tak je budu mít na ramenou někoho jinýho.“
„PROSÍM?!“ vyhrkl jsem. „To ani omylem!“
„Takže na tvejch?“ zaculil se.
„Ne!“
„Takže někoho jinýho.“
„Jiný alternativy nejsou?“ vzdychl jsem.
„Ne. Dneska ne. Dneska jsem nadrženej,“ olízl si rty. „A to, že na tebe nemůžu sahat, nijak nepomáhá.“
„Takže JÁ tě vzrušuju, ale chceš bejt uspokojenej kymkoliv jinym, ano?“ ujišťoval jsem se.
„V ideálním případě s tebou,“ usmál se sladce. „Ale jestli vážně nechceš...“
V tu chvíli jsem zapomněl, že jsem v Tampere, a navíc ne tak daleko od míst, kde se pohybují mámini známí. Prostě jsem ho popadl, opřel ho o zeď domu, kolem kterého jsme právě procházeli, a z každé strany jeho hlavy položil jednu ruku.
„Tak HELE, ty malá děvko,“ zavrčel jsem.
„Ano?“ olízl si provokativně rty.
„Dokud neřeknu jinak, spíš jen se mnou. Nikdo jinej pro tebe neexistuje. JÁ budu mít tvoje nohy na ramenou, ne nějaký náhodný chlapi...“
„A ženský šukat můžu?“ dotázal se nevinně.
Sklonil jsem hlavu, jako bych ho chtěl políbit, ale těsně předtím, než jsem se mohl dotknout jeho rtů, jsem uhnul a sklouzl rty k jeho uchu. Vzápětí jsem ho prudce kousl do lalůčku.
„Co myslíš?“ frkl jsem.
„Že je mi to momentálně docela jedno. Jukko...“
„Hm, takže my jsme přes bolest, ano?“ pozvedl jsem obočí. „VÝBORNĚ.“
„Sakra. Na tohle jsi neměl přijít,“ zamumlal, když jsem přejel zuby po jeho krku.
„Přišel,“ ušklíbl jsem se. A pak jsem se napřímil a o krok ustoupil. „Tak pojď. Čím dřív budeme mít toho Wilda z krku, tím dřív jsme v hotelu.“
„Ale mě bolí nožičky,“ popotáhl Juha.
Zavrtěl jsem hlavou a vyrazil dál ulicí. Jannův dům byl jen o pár metrů dál. Otevřel jsem vchodové dveře, pustil dovnitř Juhu (ten mě už stihl doběhnout) a vešel sám. Vystoupali jsme pár schodů a stáli před bytem. Zazvonil jsem, jako obvykle.
Slyšel jsem zevnitř kroky. Viděl jsem, jak někdo kouká do kukátka. Čekal jsem, že se vzápětí dveře otevřou, ale uslyšel jsem jen tlumené 'do prdele', následované úprkem zpátky do bytu. Pozvedl jsem obočí.
„Zdá se mi to, nebo tam někoho má?“ zeptal se Juha.
„Pravděpodobně,“ přikývl jsem.
„Někoho, koho před tebou chce schovat?“ dodal Juha.
„A to jako KOHO?“ otočil jsem se na něj. „Klídek. On schovává každýho. Hrozný stydlivka. Jednou jsem ho načapal s jeho tehdejším bubeníkem. Červenal se ještě půl roku, pokaždý, když jsem zmínil jméno toho bubeníka, bubny, paličky, činely...“
„To jsi je načapal, jak šoustaj na bicích?“
„No... Ano,“ kývl jsem.
„Bože.“
Dveře se otevřely a Jann, rozcuchanější než obvykle, nervózně vykoukl ven.
„A-ahoj, Jukko,“ řekl. „Promiň, ale tohle není zrovna vhodná chvíle. Ehm...“
„Nebude to na dlouho,“ odpověděl jsem. „Jen malá chvíle. Chci se jen na pár věcí zeptat.“
Jann mírně vytřeštil oči. Vzápětí těkl pohledem ze mě na Juhu a zpátky.
„Juha Kylmänen,“ prohlásil blonďák. „Ano, měl jsem dlouhý rudý vlasy. Ano, ostříhal jsem se a obarvil. Ano, to lidi tak nějak DĚLAJ, když je znudí jejich image. Další otázky?“
„Otázky?“ zatvářil se Jann zmateně. „Co magoříš? Já vím, kdo jsi.“
Teď to byl Juha, kdo třeštil oči.
„Co? Konečně někdo, kdo vnímal i můj OBLIČEJ?“ vydechl.
„Hele!“ ohradil jsem se. „A já jsem CO?“
„No jo, prosím tebe,“ mávl rukou. „Ty taky naděláš.“
„Nadělám,“ kývl jsem a otočil se zpátky na Janna. „Každopádně, jak říkám, Wildíku, chci se jen zeptat na pár...“
Zmlkl jsem, když můj pohled padl za jeho záda, na věšák, na kterém visel červený kožený kabát, kabát, který jsem důvěrně znal, který jsem jistou dobu taky nosil...
Jann sledoval můj pohled a ztuhl. Pak hlasitě polkl.
„J-Jukko,“ vykoktal. „Můžu to vysvětlit.“
„Nemusíš NIC vysvětlovat. Asi už chápu, proč jsem se tak ožral,“ frkl jsem, odstrčil ho stranou ze dveří a vstoupil do bytu. „Matti!“ vykřikl jsem. „MATTI MIKKONENE!“

1 komentář: