pondělí 9. prosince 2013

Kocovina 11/13

Tak co, dvě kapitoly před koncem, zjistí Chris konečně, proč se tak nehorázně opil? A co dělá Matti ve Wildově bytě?
P.S. Hluboce se omlouvám, že kapitola, ač má čas vydání nastavený v šest ráno, vychází reálně až v devět. Omylem jsem ji uložila jako koncept namísto toho, abych ji dala publikovat, takže... Pardon. Znáte to, člověk se docela snadno překlikne... ;)


Pokoušel se schovat, ale nepodařilo se mu to. Našel jsem ho v Jannově skříni, nacpaného mezi několika páry kalhot.
„Nazdar, Matti,“ zavrčel jsem.
Jeho úsměv byl nevinnější než výraz anděla.
„Jukko,“ řekl. „Ahoj. Aby bylo jasno, není to tak, jak to vypadá.“
„Ne? Takže ty sis nešel od Wilda půjčit oblečení?“ pozvedl jsem obočí.
„V tom případě je to PŘESNĚ tak, jak to vypadá,“ odkašlal si Matti.
„Bezva. Vylez,“ vyzval jsem ho.
„Proč? Mně se tu líbí.“
„VEN ZE SKŘÍNĚ!“ zařval jsem.
„No jo, no jo, už lezu,“ vzdychl Matti.
O kousek jsem ustoupil.
„Ehm, Jukko...“ ozvalo se ode dveří. „Já to můžu vysvětlit.“
„Ty mlč, Wildíku,“ zavrčel jsem. „A do obýváku. Oba.“
Matti prošel dveřmi a kolem Janna, který se na něj mírně pousmál. Zvedl jsem oči v sloup a následoval je do předsíně a poté do další místnosti. Když jsem za sebou neslyšel další kroky, otočil jsem se a pozvedl obočí na Juhu.
„Říkal jsi 'oba',“ konstatoval Juha.
„Pojď, blonďáku, a neštvi mě,“ zavrčel jsem.
„JÁ tě štvu?“ zamrkal, a jeho nevinný kukuč skoro předčil ten Mattiho.
Vešli jsme do obývacího pokoje. Matti a Jann vedle sebe spořádaně seděli na gauči, jako dva puberťáci čekající na to, až je někdo seřve. Postavil jsem se před ně, mezi námi zůstal jen konferenční stolek. Juha se posadil do křesla.
Matti vrhl na blonďáka zvídavý pohled a Jann se k němu naklonil a něco mu pošeptal. Matti kývl, ale pak se zase zadíval na Juhu. Jann se znovu naklonil.
Založil jsem si ruce na prsou a odkašlal si.
Jak Mattiho, ta Jannova pozornost se zase upřela na mě.
„Jen tak pro kontrolu,“ přihlásil se Matti, než jsem já stihl cokoliv říct. „Ty támhle s údajným Kylmänenem šoustáš?“
Zmíněný zaskučel a složil hlavu do dlaní.
„Matti, za prvé, není údajnej,“ frkl jsem. „A za druhé, ano, šoustám, ale to není tvoje věc, jasno?“
„Ne? Jestli mi teď hodláš udělat kázání o tom, že jsem si začal s Janim...“
„Janim,“ kývl jsem. „Takže to je vážný.“
„Ehm...“ kousl se Jann do rtu.
„Jak dlouho?“ zeptal jsem se.
„Na to ses ptal už ve čtvrtek, když jsi na to přišel. No, ale Larry volal a říkal, že jsi v prdeli a nic si nepamatuješ...“ olízl si Matti rty.
„Čtyři měsíce,“ odpověděl mi Jann.
„Výborně. VÝBORNĚ,“ vzdychl jsem. „A kdy jste mi hodlali říct, že už nebudu muset poslouchat vaše blábolení o tom, jak je ten druhej hroznej, a místo toho začnu poslouchat, jak je úžasnej?“
„No, já nevím. Nikdy?“ pokrčil Matti rameny. „No tak, Jukko, znáš to. Láska si nevybírá, od nenávisti k lásce je jen krátká vzdálenost...“
„Zejména když zjistíš, že ses ožralej nechal ojet na záchodě ve Vastavirtě a ZATRACENĚ se ti to líbilo,“ dodal Jann. „Ehm...“
„Bože. Můj,“ složil jsem hlavu do dlaní. „Tak proto jsem se ožral, ano? Přišel jsem na to, že si navzájem vyšukáváte mozek z hlavy, je to tak? Neunesl jsem to a chtěl jsem to dostat z hlavy. Mám pravdu?“
„Rozhodně!“ kývl horlivě Matti.
„Ne,“ zavrtěl Jann hlavou.
„Dovol?“ otočil se na něj Matti. „Jasně jsme se dohodli, že mu řekneme-“
„Já vím. Ale nemám pocit, že bysme mu měli lhát,“ kousl se Jann do rtu. „Zaslouží si vědět pravdu. Koneckonců, ve čtvrtek nám popřál hodně štěstí. Sice měl v sobě už pár panáků, ale-“
„Moment, moment, moment,“ zvedl jsem ruku. „Měl jsem v sobě pár panáků už KDYŽ jsem to zjistil?“
„Já říkal, že ses neopil kvůli NÁM,“ řekl Jann.
„Tak... PROČ?“ zamračil jsem se. „Proč jsem začal? A co se vlastně dělo celou čtvrteční noc?“
„No, co se dělo celou noc, to nevím, z mýho bytu jsi utekl někdy kolem jedný,“ odkašlal si Matti. „A pokud jde o to, proč jsi začal, ode mě se to nedozvíš.“
Jann se zvedl z gauče a vzdychl.
„Fajn. Já ti to řeknu,“ oznámil mi. „Teda spíš... ukážu.“
„Jani, ne!“ vytřeštil Matti oči.
„Matti, JO,“ odvětil Jann. „Vstávej. Zvedni ten svůj línej zadek. Ty taky, Kylmänene. Jdeme do Vastavirty.“

2 komentáře:

  1. Docela se bojim toho, co tam najdou. q.q A zrovna dneska jsem na kapitolu čekala už v sedm!

    OdpovědětVymazat
  2. o.O ... inteligentni komentar me nenapada :D

    OdpovědětVymazat