čtvrtek 12. prosince 2013

Kocovina 12/13

Tak jo, je tu předposlední kapitola. A i když byste to asi nečekali, už dneska se dozvíte, o co tu teda vlastně, sakra, jde. Ehm... Jo. Tak co, zvědaví?


„Tak kam si sedneme?“ zeptal se Juha.
„Co tamhle?“ kývl Jann směrem k blízkému stolu. „Jsou tam dvě a dvě místa proti sobě.“
„Doufáš, že budeš sedět vedle mýho bráchy?“ pozvedl jsem obočí. „To si fandíš.“
„Ty jako nechceš sedět vedle mě, broučku?“ zamrkal na mě Juha.
„Fajn, Wilde, sedíš vedle mýho bráchy,“ rezignoval jsem. „A kdo skočí pro pivo?“
„My to zařídíme,“ řekl Matti, chytil Janna za ruku a odtáhl ho k barovému pultu.
„A my si můžeme jít sednout,“ usmál se Juha a položil mi ruku kolem pasu.
„Co jsme si povídali o dotýkání na veřejnosti?“ zamumlal jsem.
„To platí i tady?“ pozvedl Juha obočí. „Nechci ti do toho kecat, ale tady moc lidí, co znají tvojí mámu, nebude.“
„Ty asi nevíš, jak se v Tampere šíří drby, co?“ ušklíbl jsem se, ale stejně jsem ho chytil za zadek. „Tak teda pojď ke stolu.“
Nestihli jsme skoro ani dosednout, když před každým z nás přistála velká sklenice piva. Matti a Jann se posadili proti nám. Oba se tvářili poněkud nejistě.
„No, takže...“ odkašlal si Juha. „Dozvím se už konečně, proč se mě tenhle cvok v pátek odpoledne v Helsinkách chytil a odmítnul se pustit, nebo se to nedozvím?“
„A VÁŽNĚ na tom záleží?“ kousl se Matti do rtu. „Víš, já si pořád myslím, že bys to neměl znova vidět.“
„VIDĚT?“ zamrkal jsem.
„Jo, vidět,“ kývl Matti.
„A proč přesně, že bych to neměl VIDĚT?“ zeptal jsem se.
„Není to jasný?“ naklonil Matti hlavu. „Když jsi to viděl minule, strávil jsi čtyřiadvacet hodin naloženej do lihu. Vážně seš si jistej, že to chceš podstoupit znova? Co když pak dopadneš stejně?“
„Ujišťuju tě, že nedopadne,“ zavrtěl Juha hlavou. „O to se osobně postarám. I kdybych měl bejt celou noc vzhůru a přivádět ho na jiný myšlenky.“
„Tohle neříkej, pokud tomu slibu nejsi ochoten dostát,“ varoval jsem ho. „Vážně, co tak příšernýho to může bejt, hm?“
„No...“ Matti se otočil a prudce se kousl do rtu. „No, a je to tady.“
„Co je tady?“ vytřeštil jsem oči a pokoušel se přes jeho rameno zahlédnout to, na co se díval. „Já fakt nic nevidím.“
„Ne?“ ušklíbl se Jann. „A tamhleto je co?“
„No, to je...“ Naklonil jsem hlavu. „To je nějakej divnej zarostlej chlap ve flanelový košili, co si sedá ke stolku. A?“
„A je to tu zase,“ vzdychl Matti. „On ho prostě nepozná.“
„Co prosím?“ zamračil jsem se. „KOHO bych měl poznat? A... Zase? Já myslel, že jsem do tvýho bytu dorazil až nalitej, ne že jsme se-“
„Viděli jsme se tu,“ povzdychl si Matti. „Ve čtvrtek večer. Byl tu i Jani, ale kupodivu ses nijak nevyptával na to, jak spolu můžeme bejt u jednoho stolu a nezabít se. Asi jsi předpokládal, že tě prostě oba chceme vidět, když jsi po dlouhý době v Tampere.“
„Jo, to... To zní logicky,“ kývl jsem.
„Pak jsi viděl, ehm... VIDĚL,“ pokračoval Matti. „Pak ses začal nalejvat. Když ses začal trochu motat, rozhodli jsme se tě odtáhnout domů. Rozvalil ses na gauč, já se s Janim v předsíni loučil, a v tu chvíli se ozvalo tvoje zaječení.“
„Ano, viděl jsi nás,“ odpověděl Jann na moji nevyřčenou otázku. „Pak jsme ti řekli, že jsme spolu, objasnili ti to, ty jsi do sebe mezitím hodil pár dalších panáků, teda, ne kvůli nám, ale kvůli tomu, co jsi viděl... No, a asi kolem tý jedný jsi zmizel, společně s-“
„Tobě taky ukradl vodku?“ zadíval se Juha s úšklebkem na Mattiho. „Komu ji NEUKRADL, proboha?“
„Tobě,“ kousl jsem se do rtu, ale stále jsem nahlížel přes Mattiho rameno. „Sakra, vážně, já nevidím nic divnýho. Kdo to... Kdo to je?“
„Ne. On to prostě neví,“ zasmál se Matti.
„Spíš to nechce vědět,“ zavrtěl Jann hlavou. „A mezi náma, já se mu nedivím. Chci říct, už jsem si zvyknul, ale... Pořád to není lehký, vidět ho takhle.“
„Prosím?“ zamračil jsem se. „Zvyknul? Lehký?“
„Ježišikriste!“ vytřeštil náhle Juha oči. „Ale to je přece...“
„Kdo?“ frkl jsem. „Hele, tohle mě vážně nebaví, já netuším... JEŽIŠIKRISTE!“
„A je to tady,“ kývl Matti.
„Jonne?“ vyslovil Juha naši společnou myšlenku. „JONNE AARON?“
„Jonne Aaron,“ potvrdil Jann.
„Bože můj,“ vydechl jsem. „Potřebuju panáka.“
„Taky bych si jednoho dal, prosím,“ zvedl Juha mírně ruku.
„Jo,“ zašklebil se Matti. „Toliko k tomu, že ho bude hlídat...“

1 komentář:

  1. Cha :D chtela bych videt fotku ktera byla Jonneho predlohou :D ...

    OdpovědětVymazat