Víte, sice tak docela nevím, proč to ještě vůbec dělám, ale
každopádně... Začínáme novou kapitolovku. Zveřejňování jako obvykle
každé pondělí v šest ráno. Tak... si asi užijte čtení. =)
"Mám tě rád, Jukko."
"Zfackoval jsem tě a vynadal ti do hysterickejch idiotů."
"Jo, já vím. Mám tě rád, Jukko..."
Pohladil jsem dlouhé černé vlasy, které byly rozprostřené po celém mém klíně.
"A už je to aspoň lepší?" zeptal jsem se.
"Jo," špitl Japa. "Asi... Asi jo."
"Fajn," kývl jsem. "Dneska jsi mě vážně vyděsil, víš to? Bál jsem se, že tentokrát si fakt něco uděláš."
"To jsem taky chtěl," kuňkl. Otočil se na záda, takže teď se mi díval do očí a ty černé vlasy dokonale kontrastovaly s jeho bledou tváří. "Promiň..."
Položil jsem mu dlaň na hrudník. Nejradši bych si lehl vedle něj a objal ho, ale na ten zatracený gauč jsme se prostě nemohli vejít.
"Musíš na ni zapomenout," řekl jsem, než jsem si stihl uvědomit, co dělám. "Jsou to už skoro dva roky!"
Jako obvykle, tímhle jsem to posral. Jackova hlava rychle opustila můj klín.
"Asi jsi nikdy nemiloval, když máš pocit, že dva roky jsou dost na to, abych zapomněl!" zavrčel, zatímco se zvedal z gauče. "Vypadni."
"Proboha, už zase?" protočil jsem panenky. "Kde je to tvý 'mám tě rád', hm?"
"Pryč!" odsekl. "Takže se laskavě seber, strč si ty svý moudra o zapomínání do prdele a nech mě se v klidu zabít!"
Vyskočil jsem na nohy a chytil jsem ho za ruku jen těsně předtím, než mohl vyběhnout z obývacího pokoje.
"Chceš další facku?!" štěkl jsem. "Uklidni se, sakra! Co je to dneska s tebou?!"
"Co já vím?" frkl. "Možná jsem si prostě jen dlouho nezapíchal. Protože, no, asi holt nejsem z těch, co můžou měnit ženský i chlapy jako ponožky, naprosto bezcitně, no! Tak promiň, PROMIŇ mi to, že nejsem jako ty a nezapomenu na svoji ženskou pět minut po tom, co se za ní zavřou dveře!"
Chytil se za tvář, když na ni dopadla dnes už druhá facka. Na obličeji se mu objevil překvapený, skoro až šokovaný výraz.
"Zasloužil sis ji!" sdělil jsem mu. "Chováš se jako magor, Japo!"
"Věc názoru!"
"Věc NÁZORU?!" vykřikl jsem nevěřícně. "Prosím tě, ukaž mi na jednoho člověka, kterej bude považovat za normální, že třicetiletej chlap DVA ROKY fňuká po děvce, co mu utekla SE ŽENSKOU!"
"Ta děvka byla moje manželka, abys věděl!"
"Správně. BYLA," kývl jsem. "Byla, už není! Zatraceně, vzpamatuj se! Kolikrát ti mám opakovat, že to nebyla tvoje chyba, že odešla? Kolikrát ti mám opakovat, že jsi nemohl udělat nic, abys jí v tom zabránil? Kolikrát JEŠTĚ tě mám prosit, abys šel večer ven, sbalil ženskou a začal zase žít?! Ne, radši vegetuješ, po večerech fňukáš, jednou za pár měsíců se takhle sesypeš a pak přilezeš prosit, abych ti sehnal nějakou ženskou, co se s tebou párkrát vyspí a pak ti bez debat zmizí ze života. To ti přijde NORMÁLNÍ?!"
"Ach, jasně!" vzlykl a vyškubl ruku z mého sevření. "Takže tobě strašně vadí to pro mě vždycky udělat, co? Jako bys neměl dost svejch exmilenek, aby ses o nějakou ochotnější podělil!"
"Japo..." zamumlal jsem. "Já prostě jen nesnáším pohled na to, jak se ničíš."
"To je ale MOJE VĚC!" zaječel.
"Ne, není," zavrtěl jsem hlavou. "Japo. Juho. Záleží mi na tobě, pochop to. Jsme... přátelé, ne? Jsi jako můj druhej bratr..."
"NEJSEM tvůj bratr!" odsekl, otočil se a tentokrát z obývacího pokoje vyběhl.
"Juho!" křikl jsem za ním.
Dveře ložnice práskly.
"VYPADNI Z MÝHO BYTU!"
Žádné komentáře:
Okomentovat