Nemělo mě to překvapit, když o týden později stál u mých dveří, tentokrát absolutně ožralý, a jen co jsem otevřel, vrhnul se na mě a začal mě líbat.
Nemělo mě to překvapit, ale překvapilo.
"Chci vykouřit," mumlal, ačkoliv se sotva držel na nohou. "Chci, abys mi to udělal, chci, abys mě vykouřil, chci se ti vystříkat do pusinky. Jsi nejlepší, jsi dokonalej, jsi geniální, kouříš líp, než se o tom Rakel kdy snilo, prosím, Jukko, udělej mi to, prosím..."
Odolal bych. Protože tentokrát byl opilý vážně hodně, ne jen trochu v náladě jako minule. Vlastně jsem pochyboval, že by se vůbec udržel vzhůru, i kdybych mu jen stáhl kalhoty a použil všechny nejlepší triky, aby se udělal co možná nejdřív.
Tohle podezření se potvrdilo, když mi po chvíli (strávené nesmírně plodnou a zajímavou debatou na téma 'jsi zlej, když mi nechceš udělat dobře, hrozně zlej') sám padl do náruče a začal hlasitě chrápat.
Co jsem mohl udělat? Svlékl jsem ho. Původní plán byl 'do spodního prádla', ale když jsem zjistil, že žádné prádlo nemá, plán se změnil na 'donaha'. Uložil jsem ho do postele a přikryl dekou. A pak jsem hodinu seděl a hlídal, jestli je v pořádku a dýchá. Pak mě přemohl spánek. Spánek, ze kterého mě probudilo až...
"Kurva, to snad NE!"
Překvapeně jsem zamrkal do ostrého denního světla.
Japa seděl na posteli, tiskl si k sobě deku a vytřeštěně na mě zíral.
"Poslouchám," vzdychl jsem.
"M-my jsme..." zakoktal se Japa. "My jsme to zase... ty jsi mě zase... PROSÍM, řekni, že jsem zase nepřišel a nechtěl vykouřit!"
"Chtěl," ušklíbl jsem se. "Ale bez obav, i kdybys neusnul, já to neudělám."
"Ale... Jsem nahej!" kuňkl Japa.
"Nebyl bys, kdybys nosil spodní prádlo," pokrčil jsem rameny a sáhl po svém mobilu na nočním stolku. Osm hodin. "Sakra, co děláš vzhůru tak hrozně brzo? Copak nemáš kocovinu?"
"No, nejspíš mám," přisvědčil Japa. "Ale ten šok ji nejspíš... překonal. Vážně jsme spolu..."
"Vážně. A ne, neříkám to jen proto, abych tě uklidnil," zavrčel jsem. "A kdybys teď šel laskavě zase spát, uděláš mi velkou radost. Jo, a vymysli si KURVA dobrou výmluvu, proč ses ožral jak doga, buď tak laskav."
Japa si opatrně lehl na svoji polovinu postele. Zavřel jsem oči, i když jsem pochyboval, že se mi ještě podaří usnout. Moc světla. Moc probraný.
"Nemám výmluvu," řekl tiše Japa, a já si uvědomil, že jeho hlas je podstatně blíž, než by měl být.
Když jsem otevřel oči, byl Japa jen malý kousek ode mě. A v jeho modrých očích byl výraz nakopnutého štěňátka.
"Tak co se stalo?" zeptal jsem se.
"Viděl... viděl jsem Rakel," špitl Japa, a mě stálo vážně hodně sil nezvednout se, nevytáhnout ho z postele a nenakopnout ho doopravdy. Jasně, že mě to překvapovalo. ZASE Rakel.
"Ach. Skvěle," zavrčel jsem jenom.
"Viděl jsem ji s její... její..." Japa se kousl do rtu. "S tou její ošklivou krávou. V baru. Přísahám, že jsem se tam nepřišel ožrat, jen jsem se tam stavil, protože tam jeden kamarád nedávno začal dělat barmana, přísahám, chtěl jsem si jen POKECAT a možná si dát skleničku nebo dvě. A ona tam byla. A já... Já to nevydržel. Promiň..."
Přisunul se ještě blíž ke mně, zabořil mi nos do ramene a rozplakal se.
Na jednu stranu jsem vážně chtěl být zlý. Chtěl jsem říct, co si myslím.
Ale nakonec jsem ho jen objal a nechal ho vyplakat. To jediné teď potřeboval. Výčitky si můžu schovat na jindy.
I když mi bylo jasné, že se k nim už nedostanu, protože teď je nešťastný, a pak bude mít pro změnu kocovinu. A já mu budu muset přinést prášek na bolest, vodu a kafe, a když to bude hodně zlé, budu mu muset držet vlasy, až bude zvracet.
A pak o tom pro změnu nebude chtít mluvit, protože už se vzpamatoval, už je v pohodě, a když se o tom budeme bavit, akorát to rozjitří jeho rány a on se zase sesype.
Zabořil jsem nos do jeho hebkých černých vlasů a vdechl jejich vůni.
"Já se nezlobím, Japí," zamumlal jsem. "Chápu to..."
Nebyla to tak docela pravda. Ale on to potřeboval slyšet.
Žádné komentáře:
Okomentovat