Jonne vyšel z koupelny. Sakra, jak potřeboval teplou sprchu. Kdo by
si pomyslel, že v tom baráku, kde koncertovali dneska, poteče jen
studená voda?!
Ale jinak to byl báječný den. Jann mu v
tourbuse ukázal fotku svojí dcery. Roztomilé děvčátko. Bylo mu podobné.
Velmi podobné. Mělo stejné oči, takové... rošťácké. I když Jann ty svoje
tak často skrýval za maskou podivného strachu. Jonne nesmírně litoval
všeho, co mu udělal. Dal by cokoliv za to, aby mohl vidět ty tak vzácné
jiskřičky.
Kývl na znamení, že Jann si může zabrat sprchu.
Lehl si na postel a přemýšlel. Přemýšlel... proč tak chce vidět ty
jiskřičky. Ne, nechce je vidět. Chce s Jannem vyjít. Do konce toho turné
mu už nechce ublížit. Toť vše. Tečka. Nic víc. Pak se jejich cesty
rozejdou a už nikdy se znovu neprotnou.
Pak odpoledne,
přemítal znovu. Camilla přiletěla. Christusova máma ji přivezla.
Kristian si pro ně jel na letiště. Taxíkem. Sám. A domluvil se. A
trefil. Neuvěřitelné, co kvůli té holčičce nedokáže. Byl tak šíleně
šťastný, když ji dotáhl na zvukovou zkoušku. Culil se od ucha k uchu.
Nepouštěl ji z náruče. I když malá protestovala. Bylo jí šest. Na svůj
věk byla drobná. Ale, jak Kristian říkal, on taky nebyl nejvytáhlejší
dítě. A to, co se mu pak stalo v pubertě, bylo až podezřelé. I když, jak
dodávala ta chytrolínka, když si o pár let později skočil šipku z
pódia, srazil se o jeden a půl centimetru.
Jonne se usmál.
Viděl tu holčičku stát při koncertě v zákulisí. Jen malý kousek od
Kristiana. Koukala se na svého tátu jako na boha.
Taky chtěl
dítě. Opravdu toužil po tom, aby se stal otcem. Nikdy. Nikdy, věděl to
až moc dobře. Nebude svírat uzlíček zabalený v měkoučké dece...
Dveře koupelny se otevřely.
"Nějak rychle," konstatoval Jonne.
"Každej nemá potřebu sprchovat se půl hodiny," konstatoval Jann. "Spoustě lidí deset minut bohatě stačí!"
"To jsem se zasnil na tak dlouho?"
"Ty jsi snil? O čem?"
"O dětech," špitl Jonne.
"Jak jinak," pokýval Jann. "Camilla očividně probudila lásku ve tvém tvrdém srdci..."
"Zmlkni, Wilde," doporučil mu Jonne. "Nemám tvrdý srdce. Rozhodně ne."
"Já vím. Viděl jsem, jak se usmíváš i na fotku mojí malinký. Byl bys úžasnej táta."
"Ne, nebyl."
"Proč ne?"
"Nebudu mít děti. Nikdy."
"Proč?"
"Nechci
o tom mluvit," zašeptal Jonne a obrátil se na bok. Pozdě si uvědomil,
že čelem k Jannově polovině postele. Už zíral do těch čokoládových očí. A
viděl v nich jiskřičky.
"Nemusíš o tom mluvit," usmál se.
"Ani bych neuměl vyprávět pohádky."
"Blbost. Každej umí vyprávět pohádky."
"Já ne."
"Ani předčítat?"
"To už vůbec ne. Ale mám rád, když někdo předčítá mně."
"Jo?
Tak si lehni a mlč," zaculil se Jann. Vyskočil, našel svůj batoh a
vylovil z něj malou knížku. "Budu ti číst!" oznámil. "Jednu z pohádek,
co napsal Oscar Wilde. Jmenuje se Slavík a růže. Zavři oči a
poslouchej."
"Nemusíš tohle dělat."
Jann místo
odpovědi jen upřel oči do knihy. Začal tiše předčítat. ""Říkala, že by
si se mnou zatančila, kdybych jí přinesl červené růže," naříkal mladý
student, "jenže já nemám ani jedinou červenou růži v celé své zahradě." V
hnízdě na cesmínovém dubu ho slyšel slavík, vzlétl skrze listí a
zvědavě čekal, co bude dál."
"Hm, nepřestávej," zamručel Jonne. Nosem se jemně otřel o polštář. Bylo mu báječně. "Líbí se mi tvůj hlas..."
Jann
se pousmál. ""V celé zahradě nemám ani jedinou červenou růži!" naříkal
student a krásné oči se mu zalily slzami. "Ach, na jakých to
maličkostech závisí štěstí! Přečetl jsem všechno, co napsali moudří
lidé, pronikl jsem do všech záhad filosofie, a přece jsem v životě
ztroskotal, protože nemám červenou růži.""
Ten měkký, kouzelný hlas Jonneho pomalu ukolébával ke spánku. Konec pohádky ani nevnímal. Dávno letěl říší snů...
43: Dobrý ráno, zlata moje!
Žádné komentáře:
Okomentovat