"Potřebujeme manažera. Potřebujeme manažera. Potřebujeme manažera."
Tolik Jani prohlásil, když se jednoho březnového dne, čtyři měsíce po vydání alba a hodinu a půl po skončení našeho koncertu v Oulu, vrátil od recepční desky v malém hotelu.
"Copak? Já myslel, že ty přece zvládáš všechno," ušklíbl se Kaide.
"Všechno, krom naprostejch idiotů!" zavrčel Jani. "Vzpomínáte, jak jsem říkal, že jsem rezervoval třílůžkovej pokoj pro nás tři a jednolůžkovej pro naši milou Poppy? No, tak on si JAKSI někdo myslel, že když jim sem přijde někdo s tím, že potřebuje třílůžkovej pokoj, tak MY se nebudeme zlobit, když dostaneme dva dvojlůžkový, protože koneckonců my jsme přijeli až po čase, do kdy se obvykle dá zapsat, což mi ale předem odkejvali jako ŽÁDNEJ PROBLÉM!"
"Máme dva dvojlůžkový pokoje?" kousla jsem se do rtu.
"Jo, oba s manželskou postelí. A nedá se to nijak vyřešit, očividně. Nebo spíš ta ženská není ochotná, co já vím. To je jedno. Riikko, vezmi si ten jeden pokoj, já si vezmu deku, a vyspím se u vás na zemi, kluci."
"To je blbost, ne?" pozvedl Robin obočí. "Riikku nezabije, když bude jeden z nás spát s ní v pokoji."
"Já se klidně obětuju. Jsem hubenej. Smrsknu se. Budu spát na kraji," zakřenil se Kaide. "A stejně je Poppy tak hubená, že když si lehne na bok, zabere maximálně dvacet cenťáků..."
"Ha ha, Kaide, haha. Ale fakt. Mně to nevadí," pokrčila jsem rameny. "Klidně si ke mně jeden z vás vlezte."
"Fajn, tak já," rozhodl Kaide. "Teda, počkej. Nechrápeš, že ne?"
"Nevím o tom," zavrtěla jsem hlavou.
"Výborně. Robin totiž chrápe přímo nehorázně. Dobrou noc, Wilde, mimochodem!"
"Zákeřnej parchante!" ulevil si Jani. "Riikko, vážně ti to NEVADÍ?"
"Jsem v pohodě. Mám Kaideho ráda," položila jsem ruku kolem Kaideho pasu. "Hezky se k sobě přitulíme a budeme spokojený. Že jo?"
"Hele, kočko, já myslel, že jsi zadaná," zahihňal se Kaide.
"Samozřejmě jsem měla na mysli čistě PLATONICKÝ přitulení!"
"Ach, tak to pak jo," mrkl. "Mám vám vzít vaši tašku, madam?"
"Dobrý. Jsem emancipovaná žena!" řekla jsem a popadla svoji cestovní tašku. "Jani, klíče. Číslo pokoje?"
"Pětadvacet. Druhý patro," zamumlal, když mi je podával. "My s Robinem si vezmeme čyřiadvacítku. Kdybyste snad něco potřebovali. Kondomy, nebo tak..."
Vlepila jsem mu pohlavek a vydala se ke schodům do druhého patra.
Žádné komentáře:
Okomentovat