Zase
jsme souložili do pěti do rána. Přísahám, nikdy jste neměli milence
jako Jann, nikdy. On byl bůh. Byl dokonalý. Byl... byl... Já ani nemám
slova pro to, jaký byl! Ale rozhodně byl přesně takový.
Vstali jsme v jednu odpoledne. Do Jannieho plánovaného odchodu zbývalo nějakých pět hodin. Dal jsem si sprchu, zatímco on... Radši nechci vědět, co dělal. Ale každopádně mě pak vystřídal v koupelně a já šel do kuchyně zařizovat oběd.
Vypadám snad jako nějaká kuchařka?! Samozřejmě, že to skončilo mraženou pizzou hozenou do trouby. Je sice dobrej milenec, ale přece se jen kvůli tomu nebudu učit vařit, proboha!
A právě ve chvíli, kdy jsem pizzu vytahoval z trouby, nakráčel Jann do kuchyně. Měl na sobě jen svoje černé kalhoty a vypadal nebezpečně dokonale.
"Chceš pomoct?" zeptal se.
"Můžeš vyndat talíře," usmál jsem se.
"Super."
Sotva o minutu později jsme seděli u stolu. Asi se budu opakovat, ale Jann vypadal nebezpečně dokonale. To, jak se mu vlhké vlasy lepily na obličej, jak mu jiskřily oči, jak svůdně držel příbor...
Jestli jsem se chtěl zeptat, musel jsem to udělat teď. Po obědě bych mohl být PŘÍLIŠ zaměstnán sexem na stole.
Zeptal jsem se.
V první chvíli vypadal, že se udusí kouskem žampionu. Pak polkl a šokovaně na mě zamrkal.
"CO PROSÍM?"
Zopakoval jsem svoji otázku.
Zase zamrkal.
"Jannie?" oslovil jsem ho nejistě.
"Ani omylem!" vyjekl.
"J-Jannie?" kuňkl jsem. Moje srdce se právě rozpadlo na dvě poloviny.
"Ani... omylem," řekl zas.
"Jannie..." špitl jsem. Každá polovina mého srdce se rozpadla na poloviny.
"Nekoukej tak!" varoval mě. "Prostě ne!"
"Ale já..." Každá polovina poloviny mého srdce se rozpadla na poloviny.
"Nikdy, Matthau, nikdy!"
Každá polovina poloviny poloviny... Ale, do háje s tím!
"Co chceš říct tím NIKDY?!" zaječel jsem.
"Že se sem k tobě ani OMYLEM nenastěhuju!"
"Proč ne?!"
"Protože nechci!"
"Ale proč nechceš?!"
"Protože prostě nechci!"
"Proč protože-"
"PROTO!"
Ach bože, diskuse na úrovni.
Zhluboka jsem se nadechl. Upřeně jsem se mu zadíval do očí.
"Nějaký jiný důvod?" zeptal jsem se mírně.
Vzdychl a tím nezubatým koncem vidličky poklepal na Minnin milovaný stůl.
"Podívej, Matti," pousmál se. "Za ten tejden jsi mohl poznat, že jsem tak trošku..."
"Věčně nadrženej?" pozvedl jsem obočí.
"Líp bych to neřekl," ukázal na mě tím ZUBATÝM koncem vidličky. "Jo, věčně nadrženej. To jsem já. Ale krom toho jsem... Jsem BOHÉM. Jsem umělec. Potřebuju být SÁM, protože jen tak ke mně může čas od času přijít Múza a vtisknout mi svůj magický polibek... Zíráš na mě jak idiot, Matti."
"To je tím, že nechápu ani slovo," zamumlal jsem. Což je tím, že ti kolem pravý bradavky stejká kapička vody, dodal jsem v duchu.
"Tak jinak. Jsem sám, mám nápady. Trávím čas s někým, nápady se ode mě držej na sto kilometrů daleko. A nebo, což je zdaleka ta nejhorší situace, nápady jsou v mý hlavě, ale já je nedokážu dostat ven! A proto, Matthau, potřebuju být a bydlet SÁM!"
"Ale tady..."
"Však jsem tu taky za celou dobu nenapsal jedinou písničku, jedinou povídku, nic nenakreslil! Matti, moje hlava je v tuhle chvíli PLNÁ nápadů, který chtějí ven! Nastěhovat se sem natrvalo, skočím si za tejden z nějakýho pěkně vysokýho baráku!"
Kývl jsem. Ne, že bych ho vnímal. Ta kapička momentálně dorazila k pupíku.
Vlastně... jedna věc mě na tom jeho proslovu zaujala.
Byl až PODEZŘELE inteligentní.
Vstali jsme v jednu odpoledne. Do Jannieho plánovaného odchodu zbývalo nějakých pět hodin. Dal jsem si sprchu, zatímco on... Radši nechci vědět, co dělal. Ale každopádně mě pak vystřídal v koupelně a já šel do kuchyně zařizovat oběd.
Vypadám snad jako nějaká kuchařka?! Samozřejmě, že to skončilo mraženou pizzou hozenou do trouby. Je sice dobrej milenec, ale přece se jen kvůli tomu nebudu učit vařit, proboha!
A právě ve chvíli, kdy jsem pizzu vytahoval z trouby, nakráčel Jann do kuchyně. Měl na sobě jen svoje černé kalhoty a vypadal nebezpečně dokonale.
"Chceš pomoct?" zeptal se.
"Můžeš vyndat talíře," usmál jsem se.
"Super."
Sotva o minutu později jsme seděli u stolu. Asi se budu opakovat, ale Jann vypadal nebezpečně dokonale. To, jak se mu vlhké vlasy lepily na obličej, jak mu jiskřily oči, jak svůdně držel příbor...
Jestli jsem se chtěl zeptat, musel jsem to udělat teď. Po obědě bych mohl být PŘÍLIŠ zaměstnán sexem na stole.
Zeptal jsem se.
V první chvíli vypadal, že se udusí kouskem žampionu. Pak polkl a šokovaně na mě zamrkal.
"CO PROSÍM?"
Zopakoval jsem svoji otázku.
Zase zamrkal.
"Jannie?" oslovil jsem ho nejistě.
"Ani omylem!" vyjekl.
"J-Jannie?" kuňkl jsem. Moje srdce se právě rozpadlo na dvě poloviny.
"Ani... omylem," řekl zas.
"Jannie..." špitl jsem. Každá polovina mého srdce se rozpadla na poloviny.
"Nekoukej tak!" varoval mě. "Prostě ne!"
"Ale já..." Každá polovina poloviny mého srdce se rozpadla na poloviny.
"Nikdy, Matthau, nikdy!"
Každá polovina poloviny poloviny... Ale, do háje s tím!
"Co chceš říct tím NIKDY?!" zaječel jsem.
"Že se sem k tobě ani OMYLEM nenastěhuju!"
"Proč ne?!"
"Protože nechci!"
"Ale proč nechceš?!"
"Protože prostě nechci!"
"Proč protože-"
"PROTO!"
Ach bože, diskuse na úrovni.
Zhluboka jsem se nadechl. Upřeně jsem se mu zadíval do očí.
"Nějaký jiný důvod?" zeptal jsem se mírně.
Vzdychl a tím nezubatým koncem vidličky poklepal na Minnin milovaný stůl.
"Podívej, Matti," pousmál se. "Za ten tejden jsi mohl poznat, že jsem tak trošku..."
"Věčně nadrženej?" pozvedl jsem obočí.
"Líp bych to neřekl," ukázal na mě tím ZUBATÝM koncem vidličky. "Jo, věčně nadrženej. To jsem já. Ale krom toho jsem... Jsem BOHÉM. Jsem umělec. Potřebuju být SÁM, protože jen tak ke mně může čas od času přijít Múza a vtisknout mi svůj magický polibek... Zíráš na mě jak idiot, Matti."
"To je tím, že nechápu ani slovo," zamumlal jsem. Což je tím, že ti kolem pravý bradavky stejká kapička vody, dodal jsem v duchu.
"Tak jinak. Jsem sám, mám nápady. Trávím čas s někým, nápady se ode mě držej na sto kilometrů daleko. A nebo, což je zdaleka ta nejhorší situace, nápady jsou v mý hlavě, ale já je nedokážu dostat ven! A proto, Matthau, potřebuju být a bydlet SÁM!"
"Ale tady..."
"Však jsem tu taky za celou dobu nenapsal jedinou písničku, jedinou povídku, nic nenakreslil! Matti, moje hlava je v tuhle chvíli PLNÁ nápadů, který chtějí ven! Nastěhovat se sem natrvalo, skočím si za tejden z nějakýho pěkně vysokýho baráku!"
Kývl jsem. Ne, že bych ho vnímal. Ta kapička momentálně dorazila k pupíku.
Vlastně... jedna věc mě na tom jeho proslovu zaujala.
Byl až PODEZŘELE inteligentní.
Žádné komentáře:
Okomentovat