Nechal jsem na sebe dopadat kapky vody.
Pod proudem ze sprchy jsem si omyl obličej a namočil vlasy.
Pramínky tekly po celém mém těle...
Zamyslel jsem se.
Už byl čtvrtek. Čtvrtek večer. Už ČTVRTEK! Tři dny jsem přežil. To ještě není polovina. Ale zítra, zítra už to bude VÍC než polovina.
Hahá.
Jenže se to na mně začíná podepisovat. Přítomnost toho malýho úchyláčka je vážně... nebezpečná věc. Fuj. Z člověka se málem taky stane buzík.
Dneska ráno jsem se o tom přesvědčil.
Měl jsem noční můru. Ano, noční můru, co je na tom divnýho?!
Jenže mému tělu se ta noční můra líbila, bože, ano, tolik líbila...
Tolik, že jsem musel Minně lhát. Nakecal jsem jí, že se mi zdálo o tom, co spolu budeme všude po bytě provádět poté, co se za Wildem definitivně zavřou hlavní dveře.
A v čem jsem tak lhal?
Jo, přesně tak.
Mně se zdálo o tom, co bych mohl provádět s WILDEM. Jenže poté, co se hlavní dveře zavřou za mojí drahou polovičkou.
Co se to se mnou děje? Já nejsem můj bratr! Můj bratr, děvka a děvkař v jedné osobě. Dva v jednom.
Ne, já tohle nedělám.
S chlapem jsem nikdy, NIKDY nebyl!
Vetřel jsem si do vlasů trošku šamponu. Mrkl jsem na vršek clony sprchového koutu, přesně na místo, kam jsem si obvykle dával ručník. Jo, správně. Obvykle.
Zaklel jsem.
Takže teď nakapu. Nakapu a Minna mě ZABIJE. Protože naše dlaždičky nejspíš nesmí navlhnout nebo tak něco. Podle ní. Vždycky ječí, když se na nich objeví sebenepatrnější kapička. A tyhle kapičky budou sakra patrný.
Najednou klaply dveře. Kruci. Já se nezamkl?
Nezamkl. Sakra. Nebyl jsem na to zvyklý, nikdy jsem to nedělal. Ale... Wilde ještě před deseti minutami vypadal zaměstnaně. Tak snad to není on. Nemůže to být on. NESMÍ!
"Ehm... Lásko?" zavolal jsem opatrně.
Nic.
"Lásko, pořád se mnou nemluvíš?"
Zase nic.
"Miláčku, jestli jsi to ty, tak na něco zaklepej!"
Ozvalo se tiché zaťukání.
"Fajn. Lásko, myslíš, že bys mi mohla podat ručník? Ten fialovej, co je složenej na poličce. Hoď mi ho tady nahoru, kde ho vždycky mám."
A skutečně, o chvíli později se můj ručník objevil na okraji skla.
Usmál jsem se.
Najednou mě napadlo něco hříšného.
"Kočičko..." zavrněl jsem. "Nechceš jít sem ke mně?"
Šoupnutí posuvných dveří..
"Ale s radostí..."
Nadskočil jsem.
"Ježišmarja!"
"Až tak?" řekl tiše Wilde.
"C-co tu chceš?!"
"Já? To ty jsi chtěl, abych šel k tobě."
"J-já myslel..."
Další klapnutí dveří koupelny.
"Matthau, co se to tu... MATTHAU?!"
Vytřeštil jsem oči. Polkl jsem. Mé dlaně až v tu chvíli dostaly patřičný příkaz z mozku a konečně udělaly to, co měly udělat dávno. Zakryly mé přirození.
Pod proudem ze sprchy jsem si omyl obličej a namočil vlasy.
Pramínky tekly po celém mém těle...
Zamyslel jsem se.
Už byl čtvrtek. Čtvrtek večer. Už ČTVRTEK! Tři dny jsem přežil. To ještě není polovina. Ale zítra, zítra už to bude VÍC než polovina.
Hahá.
Jenže se to na mně začíná podepisovat. Přítomnost toho malýho úchyláčka je vážně... nebezpečná věc. Fuj. Z člověka se málem taky stane buzík.
Dneska ráno jsem se o tom přesvědčil.
Měl jsem noční můru. Ano, noční můru, co je na tom divnýho?!
Jenže mému tělu se ta noční můra líbila, bože, ano, tolik líbila...
Tolik, že jsem musel Minně lhát. Nakecal jsem jí, že se mi zdálo o tom, co spolu budeme všude po bytě provádět poté, co se za Wildem definitivně zavřou hlavní dveře.
A v čem jsem tak lhal?
Jo, přesně tak.
Mně se zdálo o tom, co bych mohl provádět s WILDEM. Jenže poté, co se hlavní dveře zavřou za mojí drahou polovičkou.
Co se to se mnou děje? Já nejsem můj bratr! Můj bratr, děvka a děvkař v jedné osobě. Dva v jednom.
Ne, já tohle nedělám.
S chlapem jsem nikdy, NIKDY nebyl!
Vetřel jsem si do vlasů trošku šamponu. Mrkl jsem na vršek clony sprchového koutu, přesně na místo, kam jsem si obvykle dával ručník. Jo, správně. Obvykle.
Zaklel jsem.
Takže teď nakapu. Nakapu a Minna mě ZABIJE. Protože naše dlaždičky nejspíš nesmí navlhnout nebo tak něco. Podle ní. Vždycky ječí, když se na nich objeví sebenepatrnější kapička. A tyhle kapičky budou sakra patrný.
Najednou klaply dveře. Kruci. Já se nezamkl?
Nezamkl. Sakra. Nebyl jsem na to zvyklý, nikdy jsem to nedělal. Ale... Wilde ještě před deseti minutami vypadal zaměstnaně. Tak snad to není on. Nemůže to být on. NESMÍ!
"Ehm... Lásko?" zavolal jsem opatrně.
Nic.
"Lásko, pořád se mnou nemluvíš?"
Zase nic.
"Miláčku, jestli jsi to ty, tak na něco zaklepej!"
Ozvalo se tiché zaťukání.
"Fajn. Lásko, myslíš, že bys mi mohla podat ručník? Ten fialovej, co je složenej na poličce. Hoď mi ho tady nahoru, kde ho vždycky mám."
A skutečně, o chvíli později se můj ručník objevil na okraji skla.
Usmál jsem se.
Najednou mě napadlo něco hříšného.
"Kočičko..." zavrněl jsem. "Nechceš jít sem ke mně?"
Šoupnutí posuvných dveří..
"Ale s radostí..."
Nadskočil jsem.
"Ježišmarja!"
"Až tak?" řekl tiše Wilde.
"C-co tu chceš?!"
"Já? To ty jsi chtěl, abych šel k tobě."
"J-já myslel..."
Další klapnutí dveří koupelny.
"Matthau, co se to tu... MATTHAU?!"
Vytřeštil jsem oči. Polkl jsem. Mé dlaně až v tu chvíli dostaly patřičný příkaz z mozku a konečně udělaly to, co měly udělat dávno. Zakryly mé přirození.
Žádné komentáře:
Okomentovat