Zase takhle jednou...

Autor: Arvari
Žánr: Slash
Přístupnost: Ne, úplně nepřístupný to není.
Postavy: Sir Christus, Tommi Liimatainen, Jonne Aaron
Shrnutí: "Zase takhle jednou ležím v posteli a zírám do tmy."
Počet slov: 2789
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...

Poznámka 2: Vím, je to tak trochu trapný psát, ale... Tohle je fakt dlouhá povídka. A vážně mi zabrala pár hodin práce. A jestli ani tohle nepochytá žádný komentáře, tak už fakt nevím, co s tim tady bude, protože poslední dobou nemám zrovna dvakrát chuť sem cokoliv dávat. Jen to říkám...

Zase takhle jednou ležím v posteli a zírám do tmy. Přemýšlím o tom, co se to, sakra, s mým životem stalo. Kdy a jak se to zamotalo. Kdy a jak se to posralo.
Chci říct, neudělal jsem nic tak hroznýho, ne? No dobře, já vím, byl jsem poněkud neprofesionální, zbytečně melancholickej, když mi hráblo, a jako bonus jsem to všechno dojebal tím, že jsem se chytil Macceuse, začal trochu moc chlastat a nechal si všechno tak trochu vymknout z ruky, ale...
Ale tu šílenou nenávist jsem si rozhodně nezasloužil.
Kurva, vždyť já si to přece nevymyslel...

Vím přesně, kdy to začalo. Tehdy, jak za mnou Jonne přišel po koncertě, kdy to bylo, sakra? Někdy mezi Sweet a Anorecticem, ještě předtím, než si nechal udělat ty pitomý dredy, kvůli kterejm pak šel nakrátko, když mu došlo, že to pro něj není to pravý. Určitě to bylo předtím, protože když za mnou přišel, měl ještě ty svý krásný dlouhý blond vlasy.
Přišel, zjevně nadrženej, jak občas po koncertě bejval, a prohlásil, že to chce zkusit s chlapem. Se mnou, konkrétně.
Řekl mi to zrovna ve chvíli, kdy jsem se napil, takže to málem neměl s KÝM zkoušet. Každopádně, když jsem se dodusil a, v hlavě myšlenku na to, že jsem se MUSEL přeslechnout, sípavě se ho zeptal, co to, kurva, řikal, s naprosto ledovým klidem mi to zopakoval, ve tváři ten nejandělštější výraz, jakej jste kdy viděli.
Jako by se mě snad ptal, jestli mu na zejtřejší koncert půjčím tričko.
Mozek na mě ječel, že je to kravina, že mám říct jasný a radikální ne, že když řeknu jo, dřív nebo pozdějc to všechno zkurví, zejména pokud se mu to bude líbit a bude to chtít dělat víckrát než jen jednou.
Ale když jsem se podíval do těch nevinnejch modrejch očí, MOHL jsem říct ne? Ani omylem.
Takže ten večer jsem šukal Jonneho Liimatainena. Poprvý.
A zdaleka ne naposledy.

Aby bylo jasno, rozhodně neříkám, že se mi to nelíbilo. Jonne byl, když jsme se teda dostali přes počáteční obtíže, kurevsky perfektní. Bylo to s ním prostě skvělý, i když to byl jen SEX, rozhodně ne nic, do čeho by se tahaly city.
Neměl jsem ani blízko k tomu, abych se do něj zamiloval, to mi můžete věřit. Já umím sex od citů oddělit docela bezpečně, a Jonne, ačkoliv bych ho mohl šukat každou noc, nebyl zrovna typ, do kterýho se běžně zamilovávám.
Dobrej sex, trocha útěchy, když se jednomu nebo druhýmu z nás stejskalo po domově, nějaký to objetí, trocha flirtu pro zlepšení nálady, nikdy nic víc.
A pokud jde o JEHO city...

Doteď si pamatuju na ten večer, kdy za mnou přišel Tommi. Bylo to na německym turné k Anorecticu, na tom, co jsme ho jeli s Wildem a tou jeho šílenou bandou. Seděl jsem v hotelovým barvu a byl jsem naštvanej, protože jsem byl nadrženej a natěšenej na noc s Jonnem, ale naše nedávno oškubaný kuře si našlo nějakou fanynku, co mu ochotně roztáhla nohy, a já měl smůlu. A nemohl jsem jít ani SPÁT, protože jsem byl na pokoji s ním, a on šukal.
A najednou, jak jsem si tak usrkával pivo, si vedle mě sednul náš manažer a v očích měl pobavenej pohled. Nejdřív prohodil nějakou konverzační frázi o obsazeným pokoji, pak konstatoval, že si o tom bude s Jonnem muset promluvit, protože nepotřebujeme k smrti utahanýho a nevyspalýho kytaristu, a když jsem mu neodpovídal, podíval se na mě a já měl pocit, že mě ty jeho modrý oči probodávaj. Po zádech mi přeběhl mráz.
To, co mi pak řekl, asi nezapomenu. Protože to není něco, co čekáte od vlastního bratra člověka, o kterým se mluví.
"Jukko, ser na Jonneho. Je to jen znuděnej heteráček, kterýmu se to zalíbilo do prdelky. Ty máš přece na víc..."
Ten pohled říkal to, co Tommi nevyslovil. Ten pohled mě zval k němu do pokoje.
Vím, že jsem vyblekotal šokovanou otázku, jestli je TEPLEJ, a vím, že Tommi se na mě podíval jako na blbce a konstatoval, že by čekal, že si všimnu. Pak jsem vykoktal něco o tom, že je to neprofesionální, aby manažer šukal s kytaristou kapely, a on odsekl, že neprofesionální je i to, aby kytarista šukal se zpěvákem. A celou tu dobu mě probodával těma svejma modrejma očima.
Takže jsem do sebe otočil pivo, šel s Tommim do jeho pokoje a nechal se ošukat.

Jedna dobu jsem to táhnul s oběma. Tommi věděl, že Jonneho šukám, ale Jonne neměl ani tušení, že se nechávám šukat od Tommiho. No, táhnul s oběma...
Když jsme byli v Tampere, Jonne o sex se mnou až takovej zájem nejevil. Když jsme byli v Tampere, dělal tý svý vzornýho přítele, vyloženej miláček, kterýho rozhodně nikdy nenapadlo ani POMYSLET na to, že by se mohl nechat přetáhnout o chlapa, a kterej všechno líbání na pódiu bere jen jako čistě přátelskou hru, případně jako divadýlko pro fanynky.
Jak by asi fanynky čuměly, kdyby viděly jednu jedinou z těch našich hotelovejch šoustaček...
Každopádně, Tommi na mě v Tampere nezapomínal. I když nikdy ani nenaznačil, že by ten náš vztah měl bejt o něčem jinym než o občasnym zašukání si, měl jsem z něj pocit skoro až romantickej.
Protože čas od času se Tommi zjevil u dveří mýho bytu a v ruce měl růži, nebo třeba lahev vína, občas nějakou bonboniéru. A čas od času i malej dáreček, šátek, šálku, náušnice, náramek... A ne vždycky, když přišel jsme spolu spali. Někdy jsme prostě jen seděli a koukali se na televizi, schoulený na gauči.
A líbali jsme se, hodně. A flirtovali jsme spolu.
I na turné. Přímo za Jonneho zádama.
Mohlo to bejt docela vtipný, jen kdyby... Jen kdybych neviděl Tommiho výraz ve chvíli, kdy jsme s Jonnem ráno přišli ke snídani, nebo když jsme po pokoncertním sexu vyšli ze šatny, když si mě Jonne v tourbusu přitáhnul k sobě a políbil mě, samozřejmě čistě přátelsky.
Kdyby si mě pak Tommi vždycky nenašel, jen aby mě nenápadně políbil taky, nebo aby mě aspoň pohladil po ruce, po rameni, cokoliv.
Když jsem si s Tommim začal, byla to s oběma hra. Hra, co mě bavila.
Ale během půl roku mě to s Jonnem bavit přestalo. Vyhejbal jsem se mu, co to jen šlo. Když si v Tampere vzpomněl, že existuju, a chtěl si zašoustat, řekl jsem, že nemám čas. Když jsme měli koncerty a spali v hotelu, hrál jsem, že jsem unavenej. A když se mě Jonne po pár odmítnutích zeptal, jestli mi něco udělal, řekl jsem, že ne, jen už s ním prostě nechci spát.
Urazil se, bylo mi to jasný. Ublížil jsem jeho egu, což je něco, co si jen tak někdo nedovolí.
Od tý doby jsem se v Negative necejtil zrovna nejlíp. Protože i když jsme v minulosti furt mleli o tom, jak je nás šest a každej má ve skupině svoje slovo, faktem bylo, že to Jonneho bylo zdaleka nejdůležitější. A teď mi to dával kurva najevo. To, že dával při tvorbě songů přednost Larryho nápadům a moje naprosto ignoroval, bylo naprosto nepřehlídnutelný.
Kluci nejspíš tušili, že spolu něco máme, i když nikdy nic neřekli, a teď jim nepochybně došlo, že to skončilo. Nemohlo jim to nedojít.
Tommimu to docházet nemuselo. Řekl jsem mu to ještě ten večer, co se to stalo. A nikdy předtím jsem na jeho obličeji neviděl zářivější úsměv.
Když jsme spolu tu noc spali, došlo mi, že z tý hry se stal vážnej vztah. Jen kdybych věděl kdy a jak...

Přísahám, nebejt Tommiho, nejspíš jsem z Negative vypadnul o nějakou chvíli dřív, než se to nakonec stalo. Kdyby se na mě tajně neusmál, když na mě Jonne nebyl dvakrát milej, nevydržel bych to. Byl pevnej bod, o kterej jsem se moh opřít, když ostatní se radši bavili s Jonnem. Nemám jim to za zlý, vždyť na něm visely jejich prachy, ne na mně.
Myslel jsem, že to vydržím, jen když budu mít Tommiho.
A pak Tommi jednou večer přišel a v očích měl slzy.
To, co přišlo pak, se nedá zapomenout. Je to jako noční můra, po který jste se v dětství s křikem vzbudili a kterou si dokážete přesně vybavit i v dospělosti. Je to jako chvíle, kdy mi máma řekla o tátově smrti, chvíle, ze který si pamatuju každičkej detail.
Tommi za sebou zavřel dveře, vzal mě za ruku a políbil mě na čelo. Byl cejtit svojí kolínskou a cigaretovým kouřem.
"Jukko... Jonne na nás přišel."
"C-co?" vykoktal jsem. "Jak?!"
"To nevím," zavrtěl hlavou. "Ale ví to. A chce... Chce, aby to skončilo."
Nevím, jak jsem to věděl, aniž by mi to musel říkat. Prostě věděl. A cejtil jsem se, jako by mi někdo vylil na hlavu kýbl ledový vody.
"Skončí, co?" zeptal jsem se až neskutečně klidně.
"Hrozí, že sebere Negative a najde si jinýho manažera i nahrávací společnost," zamumlal Tommi. "Nemůžu si to dovolit, Jukko..."
"J-jasně..." zašeptal jsem.
Políbil mě na rty, dlouze, a stejně tak zoufale krátce.
"Miluju tě..."
Pak se sebral, a než jsem se vzpamatoval, byl pryč.
To bylo asi měsíc před naprosto pekelným podzimním turné po Německu.

Jonne mi otevřeně dával najevo nenávist. Samozřejmě jen ve chvílích, kdy to neviděl nikdo zvenčí, pokud možno ani nikdo z kapely.
Nedivím se mu, fakt že ne. Musel to pro něj bejt šok, že jsem ho nechal kvůli jemu zdaleka ne tak hezkýmu a zdaleka ne tak slavnýmu bratrovi, a že jsem se od něj navíc nechal šoustat, což jsem Jonnemu absolutně nikdy nedovolil. Jeho ego utrpělo smrtelnou ránu.
Kluci se se mnou už radši skoro ani nebavili, jen aby Jonneho nenaštvali.
A Tommi...
Tommi byl nejhorší část celýho turné.
Kdyby mě tak dokázal ignorovat, úplně na mě kašlat, kdyby se tvářil provinile, když mě vidí, nebo se mi naopak vysmíval do obličeje, snesl bych to, snesl bych cokoliv. Jenže Tommi...
Tommi se někdy prostě jen tak zjevil u mě, když jsem si šel ven zakouřit, když jsem byl sám v baru, hlavně když byl Jonne daleko a pokud možno měl jinou zábavu. Najednou byl Tommi u mě, najednou mě líbal, najednou jsem byl opřenej o stěnu a Tommi mě šukal a nepřestával mě líbat, hladil mě po tváři a sténal a šeptal mi, že mě pořád miluje.
A pak, když jsme skončili, když to jediný, co jsem chtěl, bylo bejt schoulenej v jeho náručí a nechat se hladit po zádech a poslouchat jeho dech, se zase sebral a zmizel.
A já probrečel noci v tourbuse, vzlykal jsem jako malý děcko, a bylo mi jedno, že mě někdo uslyší. Možná jsem chtěl, aby mě ON slyšel, aby věděl, co mi to udělalo.
Chlastal jsem, hodně. Vážně se mi to vymklo z rukou. Všechny zásady, že nebudu hrát opilej, šly do kytek. Nikdy jsem se neožral tak, abych se neudržel na nohou, ale párkrát jsem byl vážně dost nametenej.
Nechtěl jsem ani hrát. Chtěl jsem jet domů, zoufale jsem chtěl od toho všeho utýct, vypadnout, utopit se v žalu a alkoholu, ale neměl jsem to štěstí. Kdykoliv mě to chytlo a já řekl, že ne, dneska hrát nebudu, stačil jedinej Tommiho prosebnej pohled, abych povolil.
Měli mě za rozmarnou rockovou hvězdu, a já přitom byl jen zoufalej kluk se zlomenym srdcem.
Když jsme dorazili domů, bylo to jako vysvobození.
Tehdy jsem v baru potkal Macceuse, a věci se TEPRVE vymkly kontrole.

Chlastal jsem jak duha. Sem tam kouřil trávu. Sem tam vzal nějakou pilulku. Sem tam si něco šňupnul, ani mě nezajímalo, co to je. Postaral jsem se o to, abych byl většinu dní mimo, ne úplně, jen dost na to, abych dokázal zapomenout, kdo je to Tommi Liimatainen.
Když jsme náhodou měli koncert (mezi náma, na jeden nebo dva se mi podařilo málem i zapomenout), ten večer jsem se většinou odrovnal úplně, protože kde byl koncert, tam byla Jonneho nenávist a tam byl Tommi a jeho modrý oči, který, i když měly skoro stejnou barvu jako ty Jonneho, byly ty nejkrásnější, co jsem v životě viděl.
Někdy jsem ani nevěděl, jak jsem se dostal domů. Ale jednou, když jsem se po koncertě vzbudil, našel jsem na nočním stolku rudou růži. Pak jsem prochlastal a probrečel dva dny.

Zasloužil jsem si to, co přišlo. Zasloužil, naprosto, vim to a nemám to nikomu za zlý.
Bylo to někdy začátkem ledna, když u mejch dveří zazvonil Tommi a vytvořil další z mejch nevymazatelnejch vzpomínek.
Chtěl jsem mu zabouchnout dveře do obličeje, ale poslední dny jsem skoro nejedl, takže by mi v tom zabránila i pětiletá holka, natožpak chlap jako Tommi. Strčil mě do bytu a zavřel za sebou dveře. Rozklepal jsem se při pomyšlení na to, že stojíme přesně jako v tu chvíli, kdy to se mnou skončil, jen tentokrát je Tommi teplejc oblečenej a já vypadám jako naprostá sračka. A Tommi zase voněl kolínskou a cigaretovym kouřem.
"Musím ti říct dvě věci," řekl. "Jednu z toho jako manažer."
Jen jsem na něj zíral a nezmohl se ani na slovo.
"První věc..." vzdychl Tommi. "Negative se dohodli... No, JONNE se dohodl, především... Ehm, víš..."
"Jsem venku?" Nevím, kde se to uvědomění vzalo a už vůbec nevím, kde jsem sebral sílu to vyslovit.
Tommi přikývl a můj svět se na chvíli zatočil.
Ale nemůžu říct, že jsem to nečekal. Jasně, že čekal, musel jsem, všechno bylo na hovno, kurva, ani jsem si pořádně nepamatoval poslední měsíc svýho života, MUSELO to k tomuhle bodu dojít. Nebylo vyhnutí.
"Jukko..." zamumlal Tommi.
"Druhá věc?" zeptal jsem se.
"Že tě nenechám zničit se," odpověděl tiše. "Že tě z toho dostanu, i kdyby mě to mělo stát život. Že ode dneška přestáváš pít a přestáváš fetovat a začínáš jíst, protože vypadáš, jako bys měl co chvíli padnout k zemi mrtvej."
"Nenecháš," ušklíbl jsem se. "Už jsi nechal."
"Jukko," oslovil mě a sklonil se, aby mě políbil, ale já ho odstrčil, najednou jsem na to měl síly dost.
"Vypadni!" zaječel jsem. "Nechci tvoji pomoc. Beztak by ti to Jonnísek nedovolil, našel by si jinýho manažera a společnost, pamatuješ?!"
"Ať to udělá. Když má odvahu. Jukko..."
"VYPADNI!" vřískl jsem.
Zarazil se. A pak šel.
Když jediný, co jsem potřeboval, bylo, aby zůstal se mnou.

Během následujícího třičtvrtě roku jsem přišel... o všechno.
Musel jsem se vystěhovat z bytu, protože jsem neměl na nájem. Máma mi řekla, že se za mě stydí. Mattiho jsem v jednu chvíli naštval tak, že mě nechtěl ani vidět. Nemohl jsem se stýkat ani se svojí dcerou.
Byl jsem na dně, naprosto. Ne, já byl ještě hloub, a usilovně jsem se prokopával dál a dál.
Co chvíli v baru, co chvíli sjetej, co chvíli ožralej, mimo.
Bydlel jsem v polorozpadlým baráku, kterýmu Macceus ze záhadnejch důvodů řikal zkušebna, a všichni mí známí se na mě koukali jako na trosku.
Byl jsem troska.
Kolikrát jsem ani nevěděl, kde se ráno vzbudím. Většinou to bylo v něčím špinavym bytě, někdy někde v příkopu nebo zapadlý uličce. Podle toho, kde jsem odpadnul nebo kde mě někdo nechal.
A pak jsem se jednou vzbudil v čistým povlečení, v teplý posteli, a když jsem otevřel oči, na nočním stolku ležela růže.
A když jsem vyšel, no, spíš se vymotal z ložnice a přišel do kuchyně, naprosto nahej, protože moje oblečení někam záhadně zmizelo, byl tam Tommi.
"Dáš si sprchu," řekl. "Pak snídani. A pak se odsud nehneš, a je mi U PRDELE, co si o tom myslíš. Nehneš se, i kdybych tě měl připoutat k posteli. A klidně si mě nenáviď, věř tomu, že já se za tohle všechno taky nemám moc rád, ale nemohl bys mě, PROSÍM nenávidět, až ti bude líp?"
Tehdy jsem mu padnul do náruče a zoufale se rozbrečel. Nechtěl jsem ho nenávidět. Chtěl jsem jen bejt s nim...

Slzy mi tečou po tvářích, když na to myslím.
Zachránil mě. Zachránil, a nic za to nechtěl. Ani abych ho miloval a byl s ním, chtěl jen, abych byl v pořádku, a to vědomí mu naprosto stačilo.
Udělal toho pro mě tolik. Nechal mě u sebe bydlet. Pomohl mi s těžkejma časama odvykání. Podporoval mě. Držel mě v náručí, když jsem to potřeboval.
Tommi...
Ozývá se cvaknutí klíče v zámku bytu. Šramot. Klapají dveře ložnice.
Pak tupej náraz a tlumený nadávky.
Usmívám se, když cvakám vypínačem lampičky na nočním stolku.
"Jukko!" mrká na mě Tommi. "Proč nespíš?"
"Nejde mi bez tebe usnout..."
"Hned jsem u tebe, neboj. Promiň, trochu se mi to... protáhlo..."
Trvá to jen chvilku, než leží v posteli a objímá mě.
A všechny černý myšlenky jsou z mojí hlavy pryč, když vdechuju jeho vůni a hladím jeho nahej hrudník.
"Miluju tě, Tommi," šeptám.
"Já vím. Já tebe taky."
Zavírám oči a pořád se usmívám.
"Děkuju..."