Nejspíš se to nemohlo vyvrbit hůř. No, nebo možná i mohlo, ale v tom případě si radši nechci představovat jak.
Možná jsem se, aby se to jakože mohlo vyvrbit, neměl vyhýbat většině šancí se s Mattim potkat, neměl jsem odvolávat skoro každé běhání (na moji obhajobu, s tím jsem začal až poté, co jsme za tím zatraceným křovím skončili podruhé, zhruba týden po tom prvním úletu, a tentokrát mě tam zatáhl Matti), neměl jsem tak rychle mizet po cvičení v posilovně...
Neměl jsem odmítat jeho pozvání na večeři.
A neměl jsem na otázku 'Udělal jsem něco špatně?' odpovídat, ehm...
"Ne. Proč, proboha?"
"Nejspíš proto..." ušklíbl se Matti. "Nejspíš proto, že když udělám tohle-"
Natáhl se a vzal mě za ruku, a já se mu vzápětí zcela mimoděk vyškubl.
"Ehm..." odkašlal jsem si opatrně, když jsem zahlédl Mattiho výraz, který prakticky dokončoval jeho větu.
"Ty uděláš tohle," dořekl přesto Matti.
"J-já..." zakoktal jsem se.
"Ne, mlč," zvedl Matti ruce. "Neříkej to. Já to chápu."
Nějaké žena, co právě vyšla z posilovny, před kterou jsme pořád tak nějak stáli, se na nás velmi podezřívavě zadívala.
"Co chápeš?" zamrkal jsem.
"Ale nic," pokusil se Matti pohodit vlasy ještě mokrými po sprše. "Chápu, v čem je problém. Jsem prostě ještě pořád moc tlustej, co? Moc tlustej a moc ošklivej pro překrásnýho Zackyho Nita, je to tak?"
"Ne, to rozhodně není!" vytřeštil jsem oči. "Jen... Jsem trošku zmatenej, víš?"
"Z čeho jsi ZMATENEJ?!" zaječel Matti. "Jestli se ti ten sex nelíbil, řekni to rovnou!"
"Pst!" sykl jsem, když se pár kolemjdoucích se zájmem otočilo. "Trochu víc potichu by to nešlo?"
Mattiho čelist poklesla a majitel čelisti se několikrát prudce nadechl.
"Ty se za to STYDÍŠ?!" zeptal se nevěřícně. "STYDÍŠ se za to, že jsi se mnou SPAL?!"
"Neřekl jsem, že... Proboha, pojď. Půjdeme k tobě, promluvíme si."
"Proč?!" zaječel. "Myslím, že všechno je naprosto skvěle vyřešený, ne?! Stydíš se za mě a nechceš se mnou bejt!"
"Tak to ale fakt není!" zamrkal jsem. "Poslouchej chvíli-"
"Ne!" odsekl Matti, a tentokrát se vyškubl on mně. "Já už tě nechci poslouchat! Zklamal jsem se v tobě, Zacky Nite, myslel jsem, že... že... Už tě nikdy nechci vidět!"
S tím se otočil a sakra rychlým během vyrazil pryč. Tak rychlým, že když jsem se vzpamatoval, už jsem měl jen malou šanci ho dohnat.
Zatímco jsem se tiše proklínal za ten stupidní nápad trénovat ho zrovna pomocí běhu, vylovil jsem z kapsy mobil a vytočil první číslo, co mi přišlo na mysl.
Ne, to Mattiho to nebylo.
"Wilde?" oslovil jsem osobu na druhém konci linky prakticky v okamžiku, kdy teprve začala mručet něco, co znělo nejvíc jako 'Co chceš?'. "Potřebuju se jít ožrat."
"Co?" ozvalo se. "Je sotva poledne!"
"To je detail," zavrčel jsem. "Mikkonen se chová jako ženská, co má krámy, a já potřebuju, aby mi někdo pomohl pochopit, co jsem udělal špatně!"
"Jestli se chová jako ženská, co má krámy, tak asi v prvý řadě... dejcháš. Jo, to bude ta nejzásadnější chyba."
"TUOVINENE!"
"Jau! Kurva, neřvi..." zabručel Jann.
"Tak se mnou pojď pít."
"A myslíš, že ožralej zjistíš, co jsi Mikkonenovi provedl?"
"Ne, ožralej se seberu, půjdu za ním, nechám se přefiknout a všechno bude fajn," zašklebil jsem se.
"Ach, bože."
"Půjdeš se mnou?"
"Teď? Ani omylem! Jestli chceš, můžeme si někam jít sednout... večer."
"Večer?" pozvedl jsem obočí. "VEČER?"
"Jo, večer! A netvař se, jako bych si snad musel žádat o vycházky, než někam jdu, protože tak to není!"
"Fajn. Tak není. Takže večer?"
"Jo. Dejme tomu... v osm?"
"Kde?"
Žádné komentáře:
Okomentovat