Jsem tam, kde...

Autor: Arvari

Žánr: Tohle je přesně to, čemu říkám romanťárna jak prase

Přístupnost: Ne, zas žádný sex

Párování: Jednou polovičkou toho páru je Sir Christus

Shrnutí: Jeden chlap, jedna holka...

Počet slov: 1415

Poznámka: Neznám Sira Christuse a tohle vážně nepovažuju za příliš pravděpodobné... Ale někomu se to líbit může, tak co?

Protáhla jsem se na posteli. Prohnula jsem se v zádech a široce jsem zívla.

Otevřela jsem oči.

"Hm, Kri... Kristi?"

Zmateně jsem se posadila. Přísahala bych, že mě vzbudil polibek na rty. Kristianův polibek. Ale Kristian tu nebyl. Tak...

Podívala jsem se na jeho polštář. Zamrkala jsem. Ležela tam bělostná obálka a jedna rudá růže.

Třásly se mi prsty, když jsem dopis otvírala. Ne, to nebyl dopis. Jen vzkaz. Psaný na růžovém ručním papíře, Kristianovou rukou.

'Jsem tam, kde jsme se potkali.'

Usmála jsem se. Takže můj miláček mě romanticky láká na rande?

Vstala jsem, oblékla se a vyrazila z bytu. Když už se tak snažil...

Nebudu taková potvora, abych mu zkazila radost.

Tehdy jsem klusala po ulici. Měla jsem vážně naspěch. Pokud do pěti minut nebudu před tím svatebním salonem, moje milovaná mladší sestřička mě zabije.

Slyšela jsem zvonění svého mobilu. Na třetí pokus jsem konečně lokalizovala kapsu, kde se nacházel.

"Kari," zafuněla jsem do sluchátka. "Dej mi čtyři minuty, ano? Hned jsem tam."

"N-nemusíš," vzlykla. "M-my se rozešli!"

"Už ZASE?!"

"Proč jsi ta-"

Vztekle jsem telefon zaklapla. Káča jedna blbá. Zítra zase bude s ním, jako vždycky. Jenže teď má opět pocit, že ho nechce už nikdy v životě vidět. A já se kvůli ní táhnu přes půlku Tampere, když bych zatím měla ležet doma a léčit si nachlazení.

Zvolnila jsem krok. Fajn, takže můžu zas domů. I když, aspoň do lékárny bych si skočit mohla. Zabočila jsem za roh a strčila do někoho, kdo se mi připletl do cesty. Vím, že to nebylo hezké, ale já měla takový vztek!

A najednou šel někdo vedle mě. A byl to přesně TEN někdo, kterého jsem předtím, ehm... míjela. Podívala jsem se vpravo. No bezva. Takže jsem strčila do velkého Sira Christuse. A to jsem se doteď mohla, snad jako jediný člověk v Tampere, chlubit tím, že jsem s ním ještě neměla tu čest. Ale teď jsem měla pocit, že se ho jen tak nezbavím.

"Copak tak naštvaně?" zamumlal, krok srovnal s mým a zapálil si cigaretu.

"To není tvoje věc," odsekla jsem.

"Ale je."

"Nekecej."

"Nekecám. Dneska ráno jsem si dal slib, že žádnou holku nenechám, aby byla smutná nebo naštvaná."

"Tak buď tak hodnej a poruš ho. Určitě brzo najdeš novou oběť."

"Ale vždyť teď mám perfektní..."

"Poslyš," obořila jsem se na něj, "mě nerozveselíš. Jsem nastydlá, mám teplotu, bolí mě hlava, klížej se mi oči. Chci domů a spát!"

Zamyslel se. Nikdy jsem si nedovedla ani představit, že uvidím Sira Christuse jít a myslet zároveň!

"A fakt myslíš, že kafe by ti-"

Ozval se tupý náraz, kovové zadunění a několik extrémně sprostých nadávek.

Otočila jsem se. Při pohledu na Christuse, jak tak stál před pouliční lampou a držel se za hlavu, na tváři zmučený výraz, se nedalo nesmát.

"Těší mě, že jsem tě rozveselil," frkl. "Tak já teda asi-"

"Počkej," zarazila jsem ho. "Myslím, že kafe mě nezabije. Když jsi mnou tak omámenej, že přehlídneš lampu..."

A pak jsem nikdy, nikdy nelitovala toho, že jsem šla. Zamilovala jsem se do něj tak rychle, až mě to děsilo. Dřív jsem ho brala jako nafoukaného pitomce. Teď byl taky pitomec, ale můj, jen můj. Můj rozkošný pitomeček.

Došla jsem na ten roh. Po Kristianovi ani stopy.

Přes hlavy lidí jsem se zadívala k pouliční lampě. Ani tam jsem miláčka neviděla. Zato zhruba ve výšce jeho čela byla přilepená další obálka.

Smála jsem se, když jsem ji brala do ruky.

'Jsem tam, kde jsem tě poprvé políbil.'

To snad nemyslí vážně. On mi vymyslel STOPOVACÍ HRU?!

Dobře, Kristianku. Jak myslíš. Ale mě nedostaneš...

Bylo to v jednom z tamperských parků. Byl leden. Týden po našem prvním setkání. Konečně jsem vyležela to pitomé nachlazení.

A teď jsme se procházeli po zasněžené cestě. Já a Kristian, ruku v ruce. Tedy spíš... On mou ruku ve své a obě ruce pak ve své kapse. Byla zatracená zima. Ale mně bylo krásně. I když zamilovaná jsem ještě tak docela nebyla, ačkoliv mi bylo jasné, že dlouho už odolávat nevydržím.

Šli jsme a povídali si. Najednou odněkud přiletěla sněhová koule a trefila Kristiana přímo do zátylku.

Otočil se. K mé nelibosti musel pustit mou ruku.

"Antti Aatamilo!" zařval.

Ale basák už pelášil pryč, jeho rudé dredy se kývaly ze strany na stranu. A smál se.

Kristian se sklonil a chtěl nabrat sníh.

"Nech ho," zasmála jsem se. "Když ho to baví..."

"Zabiju ho!" prskal Kristian. "Prostě..."

"Ale no tak," vyklepala jsem mu sníh z vlasů. "Úsměv."

"To bych musel bejt veselej."

"Tak se nějak rozvesel."

"Můžu?"

Ale na odpověď nečekal. Sklonil se a přitiskl své rty na mé...

Druhý den záhadně zmizela Anttiho želva. O den později se stejně záhadně objevila, jenže s krunýřem polepeným blýskavými růžovými samolepkami.

Zahihňala jsem se. Antti na Kristiana dva týdny nepromluvil.

A já během toho přemýšlení došla pod ten strom, pod kterým jsme tehdy s Kristianem stáli. A nahoře mezi větvičkami...

'Jsem tam, kde jsem se do tebe zamiloval.'

Ach bože. Tak proto mi to včera vykládal! Ale to se mám táhnout až...

Byl květen. Leželi jsme na louce u jezera Näsi. Opírala jsem si hlavu o Kristianovo rameno a vdechovala jsem vůni jeho trička, jeho kůže, jeho vody po holení.

Jeho tvář spočívala na mé hlavě, nos měl zabořený v mých vlasech. Pravou rukou mi něžně hladil bok. Já ho objímala kolem pasu. Lítala jsem v tom až po uši. Já ho zbožňovala. Nevěděla jsem, co cítí on, ale dokud mě nechtěl opustit, bylo mi to jedno.

Políbil mě na čelo.

"Jsi nádherná, víš to?"

"Ale nejsem. Jsem moc tlustá."

"To teda ne. Jsi ta nejkrásnější a nejúžasnější holka, kterou znám."

"A ty ten nejúžasnější kluk..."

Zvedla jsem hlavu. Kristian okamžitě využil situace. Políbil mě. Hladově políbil.

Přitiskla jsem se k němu. Jeho prsty zajely pod moje tričko...

Ano, vyústilo to v milování. V nejnádhernější milování v mém životě. Od té chvíle si mě už nikdo nedovedl představit bez Kristiana. A jeho si zase nikdo nepřestavil beze mě. Stala se z nás nerozlučná dvojka.

Došla jsem k tomu stromu. Od toho dne jsme u něj byli... Ani nespočítám kolikrát. Zdaleka ne vždycky kvůli sexu, nemyslete si. Ale teď mi bylo dokonale jasné, kde je další vzkaz. Bez váhání jsem sáhla do vykotlané díry v kmenu.

'Jsem tam, kde ze mě uděláš nejšťastnějšího člověka na světě.'

Zamrkala jsem. Tak tohle...

Zmateně jsem papír otočila. Pokračování?

'Promiň, myško. Jen jsem tě musel na chvíli dostat z domu. Ano, jsem v našem bytečku. Čekám na tebe. Miluju tě.'

Parchante. Ty zatracenej parchante.

Odemkla jsem dveře a vešla. Sundala jsem svou džínovou bundičku, zula černé botasky. Čekala jsem, že už dávno bude stát u mě, ale...

Až teď mi došlo, že do ložnice vede úzká pěšinka z okvětních plátků růží.

Zalapala jsem po dechu. Tohle... Ten chlap mi snad vidí do hlavy. Tohle je můj odvěkej sen!

Opatrně jsem vstoupila do ložnice. Udělala jsem pár kroků. Proč nikde-

Dveře se zabouchly. Polekaně jsem se otočila.

Stál tam, vzor vší roztomilosti, v té své volné růžové košili, kterou doma tak rád nosí, v ruce držel rudou růži a usmíval se.

"Čekal jsi za dveřmi!"

"Jinak bys mě viděla..."

Natáhl ke mně ruku s růží.

"Kristi..." špitla jsem.

Uchopil mou dlaň do své a odvedl mě k posteli. Posadila jsem se. On si klekl, přímo přede mě.

"Riikko," zašeptal. "Moje myšičko. Nezlobíš se, že jsem tě tak prohnal, že ne?"

"Kdepak, ty můj blbečku," zavrtěla jsem hlavou.

"To je dobře..." pohladil mou ruku. Prsty se mu třásly. "Miláčku... Kruci, snažil jsem se dát dohromady nějakej proslov, ale jsem mizernej řečník, znáš mě. Takže se musíš spokojit s tím, když ti řeknu, že jsi dokonalá. Jsi vážně ta nejúžasnější holka, kterou jsem měl tu čest poznat. A já tě miluju, miluju tě víc než cokoliv na světě. Kdybys řekla, vzdal bych se pro tebe všeho. Miluju tě a... Chci s tebou strávit zbytek života a vychovávat naše děti, pořídit si dům... Mít rodinu. Takže, myško, se tě chci zeptat, jestli bys chtěla totéž. Chceš... Chceš si mě vzít?"

Na jeho dlani se objevil prstýnek, zlatý s malým růžovým kamínkem. Nemohla jsem se ubránit slzám. Tohle vážně bylo jako sen.

"Ano, Kristianku," špitla jsem. "To víš, že ano, blázínku..."

Navlékl mi prsten. Vzhlédl a široce se zaculil.

"Děkuju, myško," zašeptal.

"Pojď sem," natáhla jsem ruce. "Pojď ke mně. Miluju tě, Kristianku."

Naše rty se spojily v polibku. Nechala jsem se položit na postel.

Moje ruce vklouzly pod jeho košili.

Jestli ON si myslí, že teď je nejšťastnější na světě...