Autor: Náhle inspirovaná Arvari
Žánr: Svým způsobem komedie s lehce slashovým podtónem
Přístupnost: No, pár nadávek... Ale copak na to koukáte?
Postavy: Jannie a komplet celé Neonové Kometky
Shrnutí: Jannie má chřipku. A je mu vážně mizerně.
Počet slov: 1480
Kurva, ať jste kdokoliv, jděte pryč.
Drnčení.
Prosím, nechte mě na pokoji.
Drnčení.
Moc prosím...
Drnčení.
Tak fajn!
Skopl jsem dvě teplé peřiny a s velkým vypětím sil jsem se postavil na nohy. Vypotácel jsem se z obývacího pokoje, doplazil se ke dveřím. Odemkl jsem a otevřel. Klika jako by byla z ledu.
Z chodby na mě zavanul ledový vzduch. Na holých rukou jsem v tu chvíli měl husí kůži.
A po zádech mi přeběhl mráz. Ne snad z chladu, i když ten na tom asi taky měl svůj podíl. Ale tenhle mráz způsobila osoba, která stála za dveřmi.
"Mami..." zachraptěl jsem zděšeně.
"Jani!" objala mě a políbila na tvář. "Proboha, ty vypadáš. Jsi bílý jako stěna. Ne libovolná stěna tvého bytu, samozřejmě. Ale... A co to máš na sobě? Jani, jsi nemocný!"
"Jo, už mi bylo líp..." zamumlal jsem.
"Ukaž," přiložila mi dlaň na čelo. "No jistě, úplně hoříš. To snad nemyslíš vážně, že se s horečkou jen tak promenáduješ v kalhotách od pyžama?"
"Nepromenáduju se," konstatoval jsem. "Ležím."
"Tak co děláš venku z postele?"
"Jdu ti otevřít."
"Nebuď drzý, Jani, a jdi si okamžitě zase lehnout. Ne, počkej! Něco jsem ti přivezla!"
Zděšeně jsem se díval na to, jak ze své velké tašky tahá nevkusné flanelové pyžamo. Fialové, abych byl přesný. S nějakými divnými čtverečky. Bože, to snad...
"Mami!" zaskučel jsem.
"Nediskutuj!" okřikla mě. "Bude ti v něm teplo, to je podstatné. Musíš se potit. Takže se převlékni a lehni si."
"Ale..."
"Hned!"
"Ano, mami..."
Nemělo cenu debatovat. S mámou se NIKDY nemělo smysl přít. Nejspíš proto jsem to už od dětství zkoušel. Jenže teď mi bylo vážně mizerně. Zatracená chřipka. Proč právě já? Proč ji VŽDYCKY chytím právě já?! A proč je vždycky tak příšerná?
Třesoucíma se rukama jsem se převlékl do toho odporného pyžama. Hm, máma měla pravdu. Bylo mi hned tepleji. Ještě rád jsem si zalezl zpátky pod deku. Při troše štěstí bych mohl i us...
"Jani!"
Člověk by čekal, že v šestadvaceti už nebudu tak zkurveně naivní. Zvedl jsem hlavu.
"Ano, mami?"
"Jani, kolikrát ti mám opakovat, že tím, že si budeš do čaje lít alkohol, nemoc z těla nevyženeš?"
Nechal jsem hlavu zase dopadnout na polštář. Zdá se, že máma našla moji lahev vodky.
"Proč jsi vlastně přijela až z Riihimäki, maminečko má drahá?" zeptal jsem se.
"Někdo tě musí hlídat, miláčku, když jsi nemocný a nemáš dost rozumu na to, aby ses léčil!"
"Ale já se přece lé... he... KURVA!"
Strašlivě jsem se rozkašlal. Bolest v krku se stupňovala. Nesnesitelně jsem se potil. A před očima se mi začalo horečkou zatmívat. Třeštila mi hlava.
"Už nemluv, Jani," napomenula mě máma. "Akorát si přitěžuješ. Tumáš, vezmi si prášek. Zažene horečku. A klidně lež a spi. Odpočívej. Až se probudíš, budeš tu mít horký kuřecí vývar."
"Ale já..."
"Mlč už. Dobrou noc, chlapečku můj."
Políbila mě na čelo. Musel jsem se usmát. S mámou se prostě nemá smysl hádat...
O dvě hodiny později mě probudil zvonek u dveří. To, že bylo o dvě hodiny později, vím díky tomu, že přímo naproti gauči mám pověšené velké hodiny. A ty jsem viděl jak ve chvíli, kdy jsem usínal, tak teď, když jsem se vzbudil.
Zabručel jsem a pokusil jsem se odhodit peřiny. Ale neměl jsem sílu. Uslyšel jsem tichý šramot.
"Lež, Jani. Jdu tam."
Dokořán jsem otevřel oči. MÁMA!
Sakra.
Kuřecí vývar! Věc, na kterou jsem od deseti let vyloženě alergický!
Rozhlédl jsem se. Máma už v pokoji nebyla. Zato na stolku leželo její pletení. Ale ne. Tohle zavání zcela novými vlněnými ponožkami. A ve stejně, ehm... 'nádherné' barvě, jakou se mohlo pyšnit moje pyžamo.
Rozkašlal jsem se právě ve chvíli, kdy člověk u dveří promluvil. Kruci, takhle se nedozvím, kdo to je! Nebo ne dost včas. Bože, co když se o mě přijela starat ještě sestřička? To bych snad už nepřežil!
Rychlé kroky. Teď už neuteču, kruci.
Vedle pohovky si někdo klekl. Nějakým způsobem se mi podařilo ovládnout kašel. Otevřel jsem oči.
"Robísku..." zachraptěl jsem.
"Řekla jsem ti, abys nemluvil!" okřikla mě máma. "Robine, dáš si čaj?"
"Ano, rád," kývl Robin. "A Jannie si dá taky, viď, Jannie?"
Usmál jsem se.
"To beru jako ano. Takže s citronem, ano, Jani?"
Máma nečekala na odpověď. Vyšla z obýváku. Udělal jsem kyselý obličej.
"Ale no tak," políbil mě Robin na čelo. "Já ti s tím přinejhorším pomůžu, když madam Wilde odcupitá."
"Jsi můj brouček," špitl jsem. "Díky, že jsi tu. Zařídil jsi všechno?"
"Tommi ti vzkazuje, že se máš tryskem zase uzdravit," mrkl Robin. "Jinak tě prej zabije. Kluci z ostatních kapel posílají upřímný pozdravy. Ville Liimatainen s tebou hluboce cítí. Kometky se tu na tebe v průběhu odpoledne zajdou podívat. I když nevím, jestli je to dobrý nápad."
"Proč? Kvůli mámě?"
"No, já nevím, lásko. Viděl ses vůbec v zrcadle? Vypadáš naprosto příšerně. Málem bych se tě sám lekl, a to už jsem tě zpocenýho viděl tolikrát..."
"Ty víš, jak člověka potěšit," zabručel jsem.
"Ale pořád tě miluju, Jannie," zamrkal nevinně. "Svým způsobem jsi totiž okouzlující, fakt!"
Zvonek.
"Už běžím!" vykřikla aktivně máma.
"Tak svým způsobem, jo?" zaškaredil jsem se na Robina. "Asi tě nesnáším!"
Skláněl se ke mně. V nejbližší chvíli by mi dal ten polibek, který mi už tak dlouho chyběl. Jen kdybych se zase nerozkašlal. Nesnáším chřipku!
Do obýváku přišel další člověk. Zamžoural jsem na něj. No jistě. Ty vlasy bych poznal kdekoliv.
"Ten... dy..." vykuckal jsem.
"Ahoj, Janniesku," pozdravil. "Jeden z tvých nejlepších přátel tě jde potěšit. Přinesl jsem ti dáreček. Zrovna jsem byl nakupovat nějakou muziku, když Robi volal, tak mě napadlo, že ti koupím to DVD, po kterým tak dlouho toužíš, abys měl ve své nemoci nějakou zábavu!"
Vděčně jsem se na něj zadíval.
"Jannie ti děkuje," přetlumočil Robin.
"Nemá vůbec zač," mrkl Tender. "Copak tu dělá madam Wilde?"
"Přijela se starat o svýho nemocnýho chlapečka," popotáhl jsem. V tu chvíli jsem měl před obličejem papírový kapesníček.
"Robine!" zavrčel jsem temně.
"Miluju tě a nechci, aby tě bolela hlava."
"Ta už bolí," vzdychl jsem. "Je mi příšerně..."
"Vypadáš na to," pokýval Tender.
"Robísku," zachraptěl jsem. "Zab ho za mě, ano?"
Zvonek. Vytřeštil jsem oči. Proboha, snad ne další-
"Padesátku na Kaideho," navrhl Tender.
"Stovku na Deana," odvětil klidně Robin.
Mámino cupitání ke dveřím, hlasy.
"Dean," frkl Tender.
"Dean," natáhl Robin ruku.
Tender znechuceně sáhl do kapsy a vytáhl svou peněženku. O chvíli později se v Robinově ruce octly dvě bankovky. A do pokoje vešel basák neonových komet.
"Ahoj, Jannie," pozdravil. "Ahoj, Robi. Ahoj, Tendy. Jannie, zlato, přinesl jsem ti nějaký ovoce, abys do sebe dostal nějaký vitaminy. Tvoje máma mě za to prej miluje. Myslím, že brzo dostaneš ovocný salát. Vypadáš strašně, mimochodem. Víš o tom?"
"Už mi to pár lidí řeklo," zabručel jsem a pokusil jsem se přetáhnout si deku přes hlavu. Robin mi v tom zabránil.
"Ale no tak, lásko," pohladil mě po horké, zpocené tváři. "Oni si jen utahují. Nevšímej si jich a radši spi."
"Jo, to bych rád," odsekl jsem. "Jenže jak můžu spát, když vás tu je to-"
Zvonek.
"To bude Kaide..." poukázal Tendy.
Mámino cupitání. Hlasy u dveří.
Do obýváku vešel dlouhovlasý klávesák.
"Jannie!" zazubil se. "Ahoj, kometky! Jannie, přinesl jsem ti obrovskou čokoládu, aby sis mohl osladit život! Proboha, ty vypadáš. Robi říkal, že máš jen chřipku. Nevěděl jsem, že jsi už umřel a mumifikovali tě!"
"Budu plakat," kníkl jsem zoufale. "Robi, tvůj miláček bude plakat."
"To nic, ztratí se to v potu," konstatoval nevzrušeně Tender.
Já je tak strašně nenávidím! A jsem tak utahanej, bože. A...
A do obýváku nakráčela máma. Na podnose nesla pět malých a jeden obrovský hrnek. Nepochyboval jsem o tom, že vím, pro koho je ten obrovský. Jo. Pro mě.
Zabořil jsem nos do polštáře a do uší jsem si nacpal rohy přikrývky.
Pomoc!
Jak jinak to ale mohlo skončit, no? Jak? Nijak!
Jak může skončit to, že se v jednom pokoji sejde vaše matka a čtyři vaši nejlepší přátelé, z nichž jeden je zároveň vaším milencem? Ano, jistě, v tom pokoji jste ještě vy, ale vy jste nemocní, pročež jako byste ani neexistovali.
Copak vy vážně NEVÍTE, jak to skončí?!
Přesně. Vaše matka bude vašim přátelům vyprávět potupné historky z vašeho dětství a dospívání. A všichni se budou smát a vy, jakkoliv byste rádi, ani omylem NEUSNETE!
Výhodu to mělo, pravda. Potil jsem se opravdu intenzivně.
Ve chvíli, kdy se dostávala k tomu, jak mě ve čtrnácti chytila při masturbaci, jsem vstal.
"Jani!" okřikla mě máma.
"Nedejte se rušit," zachraptěl jsem, zatímco jsem si bral své peřiny a svůj polštář. "Já jen jdu do svojí postele. To kdybyste mě snad náhodou hledali, o čemž ale pochybuju. Ne, mami, nechci další čaj. Ne, Robi, nechci společnost. Nechci nic! Chci svatej pokoj. Bože, mně je děsně..."
Vyplazil jsem se z obýváku.
"Jannie?" ozval se za mnou Robinův hlas. "Víš, že máš moc sexy pyžámko?"
Neodpověděl jsem. Ale neboj, Robísku. Já si to budu pamatovat. Počkej, až budeš chtít sex...
Drnčení.
Prosím, nechte mě na pokoji.
Drnčení.
Moc prosím...
Drnčení.
Tak fajn!
Skopl jsem dvě teplé peřiny a s velkým vypětím sil jsem se postavil na nohy. Vypotácel jsem se z obývacího pokoje, doplazil se ke dveřím. Odemkl jsem a otevřel. Klika jako by byla z ledu.
Z chodby na mě zavanul ledový vzduch. Na holých rukou jsem v tu chvíli měl husí kůži.
A po zádech mi přeběhl mráz. Ne snad z chladu, i když ten na tom asi taky měl svůj podíl. Ale tenhle mráz způsobila osoba, která stála za dveřmi.
"Mami..." zachraptěl jsem zděšeně.
"Jani!" objala mě a políbila na tvář. "Proboha, ty vypadáš. Jsi bílý jako stěna. Ne libovolná stěna tvého bytu, samozřejmě. Ale... A co to máš na sobě? Jani, jsi nemocný!"
"Jo, už mi bylo líp..." zamumlal jsem.
"Ukaž," přiložila mi dlaň na čelo. "No jistě, úplně hoříš. To snad nemyslíš vážně, že se s horečkou jen tak promenáduješ v kalhotách od pyžama?"
"Nepromenáduju se," konstatoval jsem. "Ležím."
"Tak co děláš venku z postele?"
"Jdu ti otevřít."
"Nebuď drzý, Jani, a jdi si okamžitě zase lehnout. Ne, počkej! Něco jsem ti přivezla!"
Zděšeně jsem se díval na to, jak ze své velké tašky tahá nevkusné flanelové pyžamo. Fialové, abych byl přesný. S nějakými divnými čtverečky. Bože, to snad...
"Mami!" zaskučel jsem.
"Nediskutuj!" okřikla mě. "Bude ti v něm teplo, to je podstatné. Musíš se potit. Takže se převlékni a lehni si."
"Ale..."
"Hned!"
"Ano, mami..."
Nemělo cenu debatovat. S mámou se NIKDY nemělo smysl přít. Nejspíš proto jsem to už od dětství zkoušel. Jenže teď mi bylo vážně mizerně. Zatracená chřipka. Proč právě já? Proč ji VŽDYCKY chytím právě já?! A proč je vždycky tak příšerná?
Třesoucíma se rukama jsem se převlékl do toho odporného pyžama. Hm, máma měla pravdu. Bylo mi hned tepleji. Ještě rád jsem si zalezl zpátky pod deku. Při troše štěstí bych mohl i us...
"Jani!"
Člověk by čekal, že v šestadvaceti už nebudu tak zkurveně naivní. Zvedl jsem hlavu.
"Ano, mami?"
"Jani, kolikrát ti mám opakovat, že tím, že si budeš do čaje lít alkohol, nemoc z těla nevyženeš?"
Nechal jsem hlavu zase dopadnout na polštář. Zdá se, že máma našla moji lahev vodky.
"Proč jsi vlastně přijela až z Riihimäki, maminečko má drahá?" zeptal jsem se.
"Někdo tě musí hlídat, miláčku, když jsi nemocný a nemáš dost rozumu na to, aby ses léčil!"
"Ale já se přece lé... he... KURVA!"
Strašlivě jsem se rozkašlal. Bolest v krku se stupňovala. Nesnesitelně jsem se potil. A před očima se mi začalo horečkou zatmívat. Třeštila mi hlava.
"Už nemluv, Jani," napomenula mě máma. "Akorát si přitěžuješ. Tumáš, vezmi si prášek. Zažene horečku. A klidně lež a spi. Odpočívej. Až se probudíš, budeš tu mít horký kuřecí vývar."
"Ale já..."
"Mlč už. Dobrou noc, chlapečku můj."
Políbila mě na čelo. Musel jsem se usmát. S mámou se prostě nemá smysl hádat...
O dvě hodiny později mě probudil zvonek u dveří. To, že bylo o dvě hodiny později, vím díky tomu, že přímo naproti gauči mám pověšené velké hodiny. A ty jsem viděl jak ve chvíli, kdy jsem usínal, tak teď, když jsem se vzbudil.
Zabručel jsem a pokusil jsem se odhodit peřiny. Ale neměl jsem sílu. Uslyšel jsem tichý šramot.
"Lež, Jani. Jdu tam."
Dokořán jsem otevřel oči. MÁMA!
Sakra.
Kuřecí vývar! Věc, na kterou jsem od deseti let vyloženě alergický!
Rozhlédl jsem se. Máma už v pokoji nebyla. Zato na stolku leželo její pletení. Ale ne. Tohle zavání zcela novými vlněnými ponožkami. A ve stejně, ehm... 'nádherné' barvě, jakou se mohlo pyšnit moje pyžamo.
Rozkašlal jsem se právě ve chvíli, kdy člověk u dveří promluvil. Kruci, takhle se nedozvím, kdo to je! Nebo ne dost včas. Bože, co když se o mě přijela starat ještě sestřička? To bych snad už nepřežil!
Rychlé kroky. Teď už neuteču, kruci.
Vedle pohovky si někdo klekl. Nějakým způsobem se mi podařilo ovládnout kašel. Otevřel jsem oči.
"Robísku..." zachraptěl jsem.
"Řekla jsem ti, abys nemluvil!" okřikla mě máma. "Robine, dáš si čaj?"
"Ano, rád," kývl Robin. "A Jannie si dá taky, viď, Jannie?"
Usmál jsem se.
"To beru jako ano. Takže s citronem, ano, Jani?"
Máma nečekala na odpověď. Vyšla z obýváku. Udělal jsem kyselý obličej.
"Ale no tak," políbil mě Robin na čelo. "Já ti s tím přinejhorším pomůžu, když madam Wilde odcupitá."
"Jsi můj brouček," špitl jsem. "Díky, že jsi tu. Zařídil jsi všechno?"
"Tommi ti vzkazuje, že se máš tryskem zase uzdravit," mrkl Robin. "Jinak tě prej zabije. Kluci z ostatních kapel posílají upřímný pozdravy. Ville Liimatainen s tebou hluboce cítí. Kometky se tu na tebe v průběhu odpoledne zajdou podívat. I když nevím, jestli je to dobrý nápad."
"Proč? Kvůli mámě?"
"No, já nevím, lásko. Viděl ses vůbec v zrcadle? Vypadáš naprosto příšerně. Málem bych se tě sám lekl, a to už jsem tě zpocenýho viděl tolikrát..."
"Ty víš, jak člověka potěšit," zabručel jsem.
"Ale pořád tě miluju, Jannie," zamrkal nevinně. "Svým způsobem jsi totiž okouzlující, fakt!"
Zvonek.
"Už běžím!" vykřikla aktivně máma.
"Tak svým způsobem, jo?" zaškaredil jsem se na Robina. "Asi tě nesnáším!"
Skláněl se ke mně. V nejbližší chvíli by mi dal ten polibek, který mi už tak dlouho chyběl. Jen kdybych se zase nerozkašlal. Nesnáším chřipku!
Do obýváku přišel další člověk. Zamžoural jsem na něj. No jistě. Ty vlasy bych poznal kdekoliv.
"Ten... dy..." vykuckal jsem.
"Ahoj, Janniesku," pozdravil. "Jeden z tvých nejlepších přátel tě jde potěšit. Přinesl jsem ti dáreček. Zrovna jsem byl nakupovat nějakou muziku, když Robi volal, tak mě napadlo, že ti koupím to DVD, po kterým tak dlouho toužíš, abys měl ve své nemoci nějakou zábavu!"
Vděčně jsem se na něj zadíval.
"Jannie ti děkuje," přetlumočil Robin.
"Nemá vůbec zač," mrkl Tender. "Copak tu dělá madam Wilde?"
"Přijela se starat o svýho nemocnýho chlapečka," popotáhl jsem. V tu chvíli jsem měl před obličejem papírový kapesníček.
"Robine!" zavrčel jsem temně.
"Miluju tě a nechci, aby tě bolela hlava."
"Ta už bolí," vzdychl jsem. "Je mi příšerně..."
"Vypadáš na to," pokýval Tender.
"Robísku," zachraptěl jsem. "Zab ho za mě, ano?"
Zvonek. Vytřeštil jsem oči. Proboha, snad ne další-
"Padesátku na Kaideho," navrhl Tender.
"Stovku na Deana," odvětil klidně Robin.
Mámino cupitání ke dveřím, hlasy.
"Dean," frkl Tender.
"Dean," natáhl Robin ruku.
Tender znechuceně sáhl do kapsy a vytáhl svou peněženku. O chvíli později se v Robinově ruce octly dvě bankovky. A do pokoje vešel basák neonových komet.
"Ahoj, Jannie," pozdravil. "Ahoj, Robi. Ahoj, Tendy. Jannie, zlato, přinesl jsem ti nějaký ovoce, abys do sebe dostal nějaký vitaminy. Tvoje máma mě za to prej miluje. Myslím, že brzo dostaneš ovocný salát. Vypadáš strašně, mimochodem. Víš o tom?"
"Už mi to pár lidí řeklo," zabručel jsem a pokusil jsem se přetáhnout si deku přes hlavu. Robin mi v tom zabránil.
"Ale no tak, lásko," pohladil mě po horké, zpocené tváři. "Oni si jen utahují. Nevšímej si jich a radši spi."
"Jo, to bych rád," odsekl jsem. "Jenže jak můžu spát, když vás tu je to-"
Zvonek.
"To bude Kaide..." poukázal Tendy.
Mámino cupitání. Hlasy u dveří.
Do obýváku vešel dlouhovlasý klávesák.
"Jannie!" zazubil se. "Ahoj, kometky! Jannie, přinesl jsem ti obrovskou čokoládu, aby sis mohl osladit život! Proboha, ty vypadáš. Robi říkal, že máš jen chřipku. Nevěděl jsem, že jsi už umřel a mumifikovali tě!"
"Budu plakat," kníkl jsem zoufale. "Robi, tvůj miláček bude plakat."
"To nic, ztratí se to v potu," konstatoval nevzrušeně Tender.
Já je tak strašně nenávidím! A jsem tak utahanej, bože. A...
A do obýváku nakráčela máma. Na podnose nesla pět malých a jeden obrovský hrnek. Nepochyboval jsem o tom, že vím, pro koho je ten obrovský. Jo. Pro mě.
Zabořil jsem nos do polštáře a do uší jsem si nacpal rohy přikrývky.
Pomoc!
Jak jinak to ale mohlo skončit, no? Jak? Nijak!
Jak může skončit to, že se v jednom pokoji sejde vaše matka a čtyři vaši nejlepší přátelé, z nichž jeden je zároveň vaším milencem? Ano, jistě, v tom pokoji jste ještě vy, ale vy jste nemocní, pročež jako byste ani neexistovali.
Copak vy vážně NEVÍTE, jak to skončí?!
Přesně. Vaše matka bude vašim přátelům vyprávět potupné historky z vašeho dětství a dospívání. A všichni se budou smát a vy, jakkoliv byste rádi, ani omylem NEUSNETE!
Výhodu to mělo, pravda. Potil jsem se opravdu intenzivně.
Ve chvíli, kdy se dostávala k tomu, jak mě ve čtrnácti chytila při masturbaci, jsem vstal.
"Jani!" okřikla mě máma.
"Nedejte se rušit," zachraptěl jsem, zatímco jsem si bral své peřiny a svůj polštář. "Já jen jdu do svojí postele. To kdybyste mě snad náhodou hledali, o čemž ale pochybuju. Ne, mami, nechci další čaj. Ne, Robi, nechci společnost. Nechci nic! Chci svatej pokoj. Bože, mně je děsně..."
Vyplazil jsem se z obýváku.
"Jannie?" ozval se za mnou Robinův hlas. "Víš, že máš moc sexy pyžámko?"
Neodpověděl jsem. Ale neboj, Robísku. Já si to budu pamatovat. Počkej, až budeš chtít sex...
Žádné komentáře:
Okomentovat