Negative na vojně 1/45

Následky některých mejdanů bývají katastrofální.

Ve finském městě Tampere je poklidné jarní ráno. Všichni lidé (dobře, skoro všichni) poctivě pracují ve svých zaměstnáních, děti se ve škole učí, důchodci si užívají prvních teplých dnů, vrabci cvrlikají… a v jedné místnosti jednoho domu kdesi ve městě se na pohovkách, na křeslech, popřípadě na zemi rozvaluje šest mladých, velmi podivně oblečených lidí.

Dvě osoby blíže neurčeného pohlaví (obě však dlouhovlasé) na sobě mají podivnou kombinaci různých kusů čehosi, co nejvíce připomínalo hadry na podlahu poté, co byly použity na setření několika kýblů vylité růžové barvy. Jedna osoba, jejíž vlasy připomínaly klubko červených hadů, měla černé kalhoty, které zřejmě vytáhla ze zapnuté sekačky na trávu, a tričko, jež očividně ušila z rybářské sítě, obarvené na černo. U zbylých tří osob je snad nutné zmínit pouze to, že jedna měla na hlavě napodobeninu řádně rozvětveného a špatně prořezávaného křoví a v ústech nedopalek cigarety, druhá měla na tváři obzvlášť dementní výraz a třetí byla značně svalnatá a na hlavě jí sídlily nepříliš dlouhé blonďaté dready.

Pro ty, co neuhodli - ony osoby se jmenovaly Jonne, Christus, Antti, Larry, Nakki a Jay a ta místnost byla zkušebna skupiny Negative, kam se její členové uchýlili, neboť se museli vzpamatovat ze včerejšího divokého mejdanu. Po zhruba hodině, během které by mohl jakýkoliv nezávislý pozorovatel všech šest postav bezpečně prohlásit za mrtvé, se ta v černé rybářské síti pohnula.

"Maminko!" zaskučel Antti. Tím vyvolal dva různé efekty - čtyři z pěti zbývajících mrtvolek se pokusily nacpat si do uší části svých oděvů (a jedna cigaretové nedopalky). Ta pátá mu odpověděla.

"Copak je, Anttítko moje mrňavý?" zamumlal Jonne.

"Maminečko…" úpělo dál Anttítko. "Mě bolí hlavička! Vážně hodně moc mě bolí hlavička!"

"Tak si uvař kafe, Anttítko," doporučil mu Larry. "A mně ho můžeš uvařit taky."

"Mně taky!" ozvalo se sborově z úst tří dosud tichých obětí večírků.

"Mně ne," převalil se Jonne na gauči, díky čemuž z něj za pomoci veškerých fyzikálních zákonů sletěl přímo na podlahu a jeho místo okamžitě zaujal Antti, dosud ležící právě na již zmíněné podlaze.

"Jonne ho uvaří, Jonne už vstal!" nahlásil okamžitě "ten zkurvenej červenodredatej idiot" a pohodlně se uvelebil v měkoučkých růžových polštářcích, jejichž barvu se samozřejmě snažil velmi okázale ignorovat.

"Jonne, pro mě taky!" daly o sobě opět vidět mrtvolky.

"Ano, pánové," odploužil se Jonne poslušně směrem k již skoro vysloužilému kávovaru (jen několikrát opravovanému za pomoci izolepy a růžových provázků). "Jak moc má bejt silný?"

"Myslím, že by stačil poměr dvě kila kafe ku litru vody," převalil se Nakki na křesle tak, že nohy měl ve vzduchu zhruba v místech, kde by se za normálních okolností pravděpodobně nacházela jeho hlava.

"A jseš si jistej, že to ten náš kávovar pobere?" zadíval se Jonne nedůvěřivě na malinký kuchyňský spotřebič.

"Jonne, kurva, prostě tam nasyp nějaký kafe, dolej to vodou a nech to uvařit. Tečka!" praštil se Larry (samým zoufalstvím) sevřenou dlaní do čela.

"Já to snad radši dobrovolně pudu uvařit," pokusil se Christus vstát, neboť, ač vše až dosud svědčilo o opaku, celou situaci pozorně sledoval zpoza zavřených očních víček. Zhruba dva centimetry nad povrchem pohovky ovšem zakolísal, svůj pokus raději přerušil a padl hlavou zpět na opěrku. "Fajn, tak já mu budu věřit…" prohlásil ještě na omluvu.

"Maminko!" zaječel Antti poté, co se Jonnemu ani po pěti minutách nepodařilo svůj zápas s kávovarem dovést ke zdárnému konci. "Maminko, kde mám to kafíčko?!"

"Když ono to nějak nechce vařit," civěl Jonne na stále chladnou hnědou tekutinu způsobem, jež naznačoval jistou naději, že káva se dá ohřát i pouhým pohledem.

"Ale já nemluvil s tebou, maminko Jonne," odsekl Antti. "Mluvil jsem s maminkou Jayíkem."

"Jayík pochopil," zavrčel Jay a opatrně se dobelhal ke kávovaru. Do zdi přitom narazil pouze třikrát, což by byl velice slušný výkon - kdyby ona zeď ovšem pokaždé nebyla na úplně jiné straně místnosti. "Tak, co s tím je, Jonne?" optal se unaveně.

"Nechce to fungovat," konstatoval Jonne a naklonil se tak, že měl nos zhruba 0,351cm od skla nádoby.

"No, Jonníku," pozvedl Jay jakousi černou šňůru, jejíž účel Jonnemu až doposud unikal, "ono by to možná i fungovalo, kdybys to zapojil do zásuvky, ty IQ negative!"

"Aha, tak pardon," podrbal se Jonne na hlavě. "Na to jsem asi jaksi nepomyslel…"

"Tak rychle s tim kafem!" praštil Antti netrpělivě rukou do stolku. "Anttítko bolí hlavička!"

"Se Anttítko nesmí divit, když včera vypilo - kurva, kolik toho Anttítko vypilo?" zamyslel (!) se Larry a zapálil si cigaretu. Nedopalek si v ústech ale jaksi pozapomněl.

"Já nevim, ale mám takovej vtíravej pocit, že kdybysme mu změřili obsah alkoholu v krvi, tak nám to vyjde v procentech," zasmál se Nakki.

"Copak jste o tomhle pochybovali?" naparoval se Antti, ale z Jayových rukou vděčně přijal spásnou kávu.

"Pokud jde o tebe, tak ani na minutku," kývl Jonne.

"No, já tebe taky nikdy nepodezříval z toho, že bys myslel," ušklíbl se Jay, zatímco velmi tiše (představte si, že stojíte metr od startujícího letadla) usrkával ze svého hrníčku.

"Tak abys věděl-" začal Jonne odporovat, ale byl vyrušen příchodem vcelku příjemně vyhlížejícího, zhruba tak třicetiletého muže. Tedy, asi by byl příjemně vyhlížející, kdyby právě teď nebyl rudý vzteky.

"Jonne! Antti!" zařval a hodil na stůl (mezi spleť nohou a prázdných hrníčků) čerstvé vydání finského bulvárního plátku. "Já vás zabiju, vy hovada! Ale můžete si vybrat, jak to udělám!"