Negative na prknech 22/36

Nastává loučení...

 

 

O jednu upocenou hodinku později

"Cestá!" zaječel Larry vítězně.

"To né!" zaúpěl Jonne a naznak padl do závěje vedle prokopané pěšiny. Okamžitě se propadl zhruba metr do sněhu. "Ehm, kluci? Nemohli byste mě třeba… to… no… vyhrabat?"

"NE!" odvětili sborově všichni zbývající členové Negative.

"Jak myslíte to ne?" zeptal se Jonne nejistě. "Chcete tim snad říct, že jste schopný nechat mě tady třeba i…"

"Zmrznout, ano," kývl Larry, ačkoliv to Jonne ze svého ledového vězení nemohl vidět.

"A my klidně odejdem, viď, Kris - Kristianku?!" zarazil se Antti, když nikde v okruhu dvou set metrů nespatřil žádný podezřelý růžový předmět. Antti poněkud znervózněl. "Kristianku, kde vězíš? Miláčku!"

"Vole, kde je Chris?" začal se nervovat Larry.

"T-t-tamhle v tý hromadě je něco růžovýho!" ukázal Antti zděšeně na malinký růžový flíček uprostřed sněhové závěje. "K-Kristianku! On se mi rozpustil! To né!"

"Ung-ugh!" odvětila hromada.

"Vole, ten sníh mluví!" vytřeštil Antti oči. "Ale - ale sníh přece nemluví! Nebo jo? A nebo to je rozpuštěnej Kristianek co se se mnou chce naposled rozloučit?"

"Ty pako, Chris není NA tý hromadě!" vrazil mu Larry pohlavek. "On je V ní!"

"Co?!" vyjekl Antti. Vzápětí se vrhl k závěji a začal rukama zběsile odhrabovat sníh. "Kristianku! Já tě zachráním! Neboj!"

"Antti, nechtěl bys dávat trošku pozor? Takhle budeš muset za chvíli odhazovat ještě nás," upozornil ho Nakki. Ještě než dořekl, stál už po kolena ve sněhu.

"To-mě-nezajímá!" odvětil Antti a dál hrabal, dokud se ze sněhu konečně nevynořila Christusova tvář (pouze mírně namodralá). "Kristianku! Díkybohu, lásko!"

"A-A-A-Antti, pusť mě," drkotal Chris zuby. "J-j-Já chci zabít toho, kdo mě t-t-takhle z-z-z-z-zaházel!"

"Miláčku, hlavně neřikej, že jsem to byl zase já," posmutněl Antti.

"N-n-n-n-n-" snažil se vydrkotat Christus.

"Nebyl? Tak kdo to teda byl?" snažil se mu Antti pomoct na nohy.

"L-L-L-L-L-Larry!" vykoktal Chris a pokusil se vrhnout na druhého kytaristu, který se v té chvíli snažil tvářit jako nevinnost sama. Ačkoliv nevinnost by asi neměla z nudy pokuřovat cigaretu.

"Kristianku, klid!" skočil mu Antti zezadu kolem krku. "On ti za to nestojí! A ty se teď potřebuješ jít ohřát, vždyť seš úplně zmrzlej!"

"Jasně, Kristianku," snažil se Larry nějak schovat za Jaye. "Půjdete pěkně dovnitř, zalezete si do postýlky a to najednou bude teplíčko…"

"Tak pojď, Chrisi," popadl Jay do náručí zmrzlého Christuse. "Odnesu tě do chaty."

"Anttí! Nenechávej mě samotnýho!" ječel Chris.

"Neboj, zlatíčko! Už běžím! Jsem hned za tebou!" poskakoval Antti směrem k chatě.

"No, a my vlastně už taky můžeme jít," rozhodl Larry. "Nakki, vole, pojď. Řeknem Viivi, že už konečně může odejít."

"NÉ!" ozvalo se ze závěje. "Ať nikam nechodí! Nebo mě, kurva, aspoň vyhrabejte! Prosím!"

"Smůla, Jonne," ušklíbl se Nakki.

"Však tě Viivi zachrání. Až bude odcházet," dodal Larry a, v doprovodu klávesáka a hustého oblaku cigaretového dýmu, vydal se oznámit Viivi šťastnou novinku. S "dívkou" se ovšem srazil už ve dveřích chaty.

"Larry, já mizím. Mějte se tady. Třeba ještě někdy dorazim a zajezdíme si zas na prknech, jo?" vychrlil Ville. Pak se zarazil. "A kde je Jonne? Chtěla jsem se s ním ještě pořádně rozloučit, ale s klukama nedorazil a s váma taky není…"

"Pokračuj pořád rovně," poradil jí Larry. "A úplně na konci tý pěšiny je ve sněhu taková hodně divná díra. No, a na dně leží něco v růžový kombinéze a touhle dobou už tomu pravděpodobně začíná bejt pořádná kosa…"

"Vy jste ho tam nechali jen tak ležet?!" zděsil se Ville. "OKAMŽITĚ ho padejte vykopat!"

"No dobře, no…" zvedl Nakki oči v sloup. "Jayi! Šel bys nám pomoct hrabat? Prosím!" zavolal do domu.

"A proč zas?" ozvalo se z haly.

"Protože Viivinka nám přikázala vyhrabat toho růžovýho sabotéra!" odpověděl Larry otráveně. "Tak pojď nebo nás tady jinak asi umlátí lopatou!"

"No jo, už běžim," vynořil se Jay ze dveří.

"Honem, honem, pohněte!" pobízel je Ville. "Aby Jonne nenastydnul!"

"To by se toho stalo…" reptal Nakki. V hlavě už pomalu spřádal plán na vyhazování Jonneho z okna. Nebo na pomalé upalování peříček přímo před zpěvákovýma očima.

"Stalo a hodně!" oznámila mu Viivi. *Třeba bych nemusel vyhrát tu zkurvenou sázku…* "Takže mákni!"

Po několika minutách už Ville pomáhal Jonnemu vstát. "Tak co, jak ti je?" vyptával se. "Není ti moc velká zima?"

"V-v-v pohodě," dostal ze sebe Jonne.

"Koukej si zalízt do postele, jasný?" přikazoval mu Ville, zatímco Nakki, Larry a Jay odcházeli. Tedy, spíš Jay a Larry odtahovali Nakkiho, který se Jonneho při vyhrabávání několikrát pokusil nenápadně probodnout či praštit po hlavě lopatou. "Jonne, slib mi to. Nechci, abys ještě nastydnul."

"J-jasný," kývl Jonne. "Viivi? Vážně už musíš jít?"

"Nechceš, abych odešla?" zeptal se Ville svůdně.

"To víš, že nechci!" pověsil se mu Jonne na krk. "Nenechám tě odejít! I kdybych měl položit život, abych tě tady nějak udržel!"

"Jonne, klid," snažil se ho Ville vší silou setřást. Marně, Jonne držel líp než klíště. "Teď musim vážně jít. Ale pokud bys chtěl…"

"Co?" pustil se Jonne konečně Villeho krku.

"Pokud chceš, můžu se ještě vrátit," dopověděl Ville.

"Ano! Ano! Ano!" jásal Jonne. "A kdy? Ještě dneska?!"

"Zítra ráno," usmál se Ville. "Ještě si něco musím ve městě zařídit a nechci se sem pak večer vracet sama potmě, chápeš?"

"Tak já půjdu s tebou dolů a pak zase zpátky!" navrhl Jonne. "Budu ti večer dělat osobní ochranu - é, ochranku, chtěl jsem říct!"

"Jonne, ty buď hodnej a zůstaň tady. Pěkně v postýlce. Jinak nebudem moct jezdit na prknech! Tak se vylež, ať seš ve formě. A zejtra ráno mě tady máš jako na koni," mrkl Ville. Pak se sklonil a jemně Jonneho políbil přímo na rty. Zhruba po pěti vteřinách se zase odtáhl. "Tohle je, aby ses měl na co těšit…"