Autor: Arvari
Žánr: Ani nevím. Možná trochu komedie?
Přístupnost: Ne-e, absolutně nic se tam neděje...
Postavy: Jukka Mikkonen, Matti Mikkonen a jejich nejmilovanější maminka...
Shrnutí: Jedna malá epizodka z mládí dvou brášků.
Počet slov: 1011
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...
Žánr: Ani nevím. Možná trochu komedie?
Přístupnost: Ne-e, absolutně nic se tam neděje...
Postavy: Jukka Mikkonen, Matti Mikkonen a jejich nejmilovanější maminka...
Shrnutí: Jedna malá epizodka z mládí dvou brášků.
Počet slov: 1011
Poznámka: Nic nevím, nikoho neznám, nikdy se nestalo, ačkoliv... Nikdy neříkej nikdy...
Zaklepala jsem na dveře pokoje, jen abych vzápětí stiskla kliku a zjistila, že jsou zamčené. Zaklepala jsem podstatně důrazněji.
"Matti!" vykřikla jsem zároveň. "Okamžitě odemkni!"
"No jo, už jdu..." zazněla líná odpověď mého syna.
"HNED!" zopakovala jsem důrazně.
Ozval se zvuk kancelářské židle putující po dřevěné podlaze, pěkně přes celý pokoj (přísahám, já toho kluka PŘETRHNU), pak klíč v zámku. Otevřela jsem dveře a zírala na Mattiho, který nevzrušeně seděl na židli a upíral na mě oči.
"Přání?" pozvedl obočí.
"Ach, ano," usmála jsem se na něj tak zářivě, jak jsem jen dokázala. "Před chvílí jsem mluvila s Jukkou. Říkal mi něco o tom, že se dnes míníš vypařit na ten koncert Popedy."
"Ten hnusnej práskač!" vyskočil Matti ze židle.
"Tohle beru jako přiznání," kývla jsem. "Takže nikam, samozřejmě. Jak už jsem ostatně jednou říkala. A vypni ten počítač a nastup na zahradu. Trávník potřebuje posekat. POHYB!"
"A máš to, skrčku!" ozvalo se mi za zády.
Otočila jsem se a zvedla hlavu, abych se mohla zadívat do tváře svého druhého syna.
"A ty, Jukko," oslovila jsem ho, "vytrháš plevel ze záhonů. PLEVEL, jasno? A na koncert taky nejdeš."
"Co? Ale MAMI, mně jsi to už dovolila!" vytřeštil oči.
"Nemáš žalovat na bratra!" odůvodnila jsem mu jeho trest. "Večer ani na krok."
"Ale já už mám LÍSTEK, mami!" zakňučel zoufale.
"Ten mi dáš."
"MAMI!"
"Schovej si tenhle psí pohled. Něco jsem řekla."
"A co ty budeš dělat s lístkem na Popedu? MAMI!"
"Co bys řekl? Půjdu na koncert. Aspoň si potom popovídám s Patem, dlouho jsme se neviděli. A postarám se o to, abyste vy dva zůstali doma, na to se spolehni!"
Jukka přimhouřil oči a rozhodl se zřejmě vytáhnout svou nejtěžší zbraň.
"Táta by na nás nikdy nebyl takovej!" vyhrkl.
"To je fakt!" souhlasil s ním Matti.
"To máte pravdu," přikývla jsem. "Váš otec by vás nejdřív seřezal a PAK vás poslal makat, a na ten koncert by vás ani jednoho rozhodně nepustil. Jsem na vás ještě hodná. Tak POHYB!"
Oba s reptáním vyšli z pokoje.
Někdy je to vážně o nervy, mít dva pubertální syny.
Večer jsem seděla v jednom malém tamperském klubu a upíjela ze sklenice s pivem, zatímco jsem rozmlouvala s frontmanem Popedy.
Najednou se mi Pate podezřívavě zahleděl přes rameno.
"Hele, nejsou tamhle tvý kluci?" zeptal se zmateně.
"Pravděpodobně," kývla jsem, aniž bych se otočila.
"Myslel jsem, že jsi jim dala zaracha," zamrkal.
"To dala," usmála jsem se. "Ale viděla jsem je tu už během koncertu. A je to hezký, jak se vždycky snažej nenápadně vypařit, když mají pocit, že bych je mohla zahlídnout..."
"Tak tohle by jim Arwo netrpěl."
"Jo, já vím. Klidně by slezl z pódia a za vlasy je vytáhl ven."
"Ano, i tak by se to dalo říct. Ale vážně, jak je můžeš nechat si tohle dovolovat? Kolik že jim to je?"
"Jukkovi bylo nedávno osmnáct, Mattimu čtrnáct. A neboj, neprojde jim to. Tímhle výletem si zařídili budíček na sedmou ráno. A ručím ti za to, že se celý den nezastaví. Mají kliku, že je zítra sobota."
"Ach, tak to pardon. Asi jsem tě podcenil. Hluboce se ti za to omlouvám."
"V pohodě," mávla jsem rukou.
"Hele, vypadá to, že už neunesli ten adrenalin. Snaží se vypařit..."
"Asi vědí, co je pro ně dobrý. Ale stejně musím říct, že mě potěšili."
"POTĚŠILI?" zadíval se na mě nevěřícně Pate.
"Jo, potěšili. Víš, co pro ně Arwo vždycky chtěl nejvíc?" pozvedla jsem obočí.
"Aby jejich kapely dobyly svět?"
"To taky. Ale taky chtěl, aby byli vážně... bratři. Aby táhli za jeden provaz. Drželi pospolu."
"Jo, vzpomínám si. Když Jukkovi bylo šest a Mattimu čerstvý tři. Vzal je na zkoušku a Matti Jukku třískal paličkou. Říkal, že jednou je naučí, aby nešli proti sobě."
Přimhouřila jsem oči.
"Tak počkat, on je tehdy vzal na zkoušku?!"
"To je jedno," zamluvil to bleskově Pate. "Ale proč tě potěšili, sakra? Myslel jsem, že právě Jukka prásknul Mattiho, to není moc bratrský!"
"Jenže když jsem odcházela," usmála jsem se, "zamkla jsem Mattiho u něj v pokoji. Oba mají stejný klíč, to předchází spoustě komplikací. Zamkla jsem Mattiho a jeho klíčem i Jukku, ale tomu jsem jeho klíč nesebrala, takže Jukka se mohl snadno dostat ven, když mu to došlo. A vzhledem k tomu, že tu byli oba, musel Jukka pomoct Mattimu ven. Chápeš?"
Zasmál se a uznale pokýval hlavou.
"Ženská, já už vím, proč tě Arwo tak miloval. Ty jsi ďábel..."
"Já vím," zaculila jsem se. "Je mi vlastně jedno, že se spojili proti mně. Pokud se spojili, je to dobře."
"Amen," pozvedl Pate sklenici piva.
"Amen," ušklíbla jsem se. "Ale pokud jim mám připravit náležitej budíček, nejspíš bych to sama měla odpískat..."
"Jo, tak... Tak se teda měj. Rád jsem tě viděl."
Položila jsem na stůl prázdnou sklenici.
"Já tebe taky. Měj se."
Když jsem došla domů, z pokojů obou kluků se ještě ozýval podezřelý šramot. Byla jsem extrémně potichu a trpělivě počkala na to, až veškerý hluk utichne.
Pak jsem vyšla po schodech a vstoupila do Jukkova pokoje. Blbeček, zapomněl zamknout.
Jediné osvětlení pokoje bylo světlo z chodby. Sklonila jsem se nad Jukkovou postelí a políbila jeho blonďaté vlasy. Bylo to až roztomilé, jak se snažil pravidelně oddychovat, ačkoliv mu muselo být jasné, že s nezamčením pokoje to zvoral. Pohladila jsem ho po tváři a vyšla zase ven.
Návštěvu jsem zopakovala i v Mattiho pokoji. Tenhle můj synáček spal už doopravdy.
Když jsem za sebou zavírala dveře své ložnice, říkala jsem si, že je možná přece jen nechám spát. Pracovat můžou i potom.
A když jsem ráno vstala a sešla dolů, v kuchyni na mě čekala perfektní snídaně. A ti dva mi ji připravili společně.
Někdy to není až TAK špatné, mít dva pubertální syny.
Zvlášť tehdy, když se cítí provinile...
"Matti!" vykřikla jsem zároveň. "Okamžitě odemkni!"
"No jo, už jdu..." zazněla líná odpověď mého syna.
"HNED!" zopakovala jsem důrazně.
Ozval se zvuk kancelářské židle putující po dřevěné podlaze, pěkně přes celý pokoj (přísahám, já toho kluka PŘETRHNU), pak klíč v zámku. Otevřela jsem dveře a zírala na Mattiho, který nevzrušeně seděl na židli a upíral na mě oči.
"Přání?" pozvedl obočí.
"Ach, ano," usmála jsem se na něj tak zářivě, jak jsem jen dokázala. "Před chvílí jsem mluvila s Jukkou. Říkal mi něco o tom, že se dnes míníš vypařit na ten koncert Popedy."
"Ten hnusnej práskač!" vyskočil Matti ze židle.
"Tohle beru jako přiznání," kývla jsem. "Takže nikam, samozřejmě. Jak už jsem ostatně jednou říkala. A vypni ten počítač a nastup na zahradu. Trávník potřebuje posekat. POHYB!"
"A máš to, skrčku!" ozvalo se mi za zády.
Otočila jsem se a zvedla hlavu, abych se mohla zadívat do tváře svého druhého syna.
"A ty, Jukko," oslovila jsem ho, "vytrháš plevel ze záhonů. PLEVEL, jasno? A na koncert taky nejdeš."
"Co? Ale MAMI, mně jsi to už dovolila!" vytřeštil oči.
"Nemáš žalovat na bratra!" odůvodnila jsem mu jeho trest. "Večer ani na krok."
"Ale já už mám LÍSTEK, mami!" zakňučel zoufale.
"Ten mi dáš."
"MAMI!"
"Schovej si tenhle psí pohled. Něco jsem řekla."
"A co ty budeš dělat s lístkem na Popedu? MAMI!"
"Co bys řekl? Půjdu na koncert. Aspoň si potom popovídám s Patem, dlouho jsme se neviděli. A postarám se o to, abyste vy dva zůstali doma, na to se spolehni!"
Jukka přimhouřil oči a rozhodl se zřejmě vytáhnout svou nejtěžší zbraň.
"Táta by na nás nikdy nebyl takovej!" vyhrkl.
"To je fakt!" souhlasil s ním Matti.
"To máte pravdu," přikývla jsem. "Váš otec by vás nejdřív seřezal a PAK vás poslal makat, a na ten koncert by vás ani jednoho rozhodně nepustil. Jsem na vás ještě hodná. Tak POHYB!"
Oba s reptáním vyšli z pokoje.
Někdy je to vážně o nervy, mít dva pubertální syny.
Večer jsem seděla v jednom malém tamperském klubu a upíjela ze sklenice s pivem, zatímco jsem rozmlouvala s frontmanem Popedy.
Najednou se mi Pate podezřívavě zahleděl přes rameno.
"Hele, nejsou tamhle tvý kluci?" zeptal se zmateně.
"Pravděpodobně," kývla jsem, aniž bych se otočila.
"Myslel jsem, že jsi jim dala zaracha," zamrkal.
"To dala," usmála jsem se. "Ale viděla jsem je tu už během koncertu. A je to hezký, jak se vždycky snažej nenápadně vypařit, když mají pocit, že bych je mohla zahlídnout..."
"Tak tohle by jim Arwo netrpěl."
"Jo, já vím. Klidně by slezl z pódia a za vlasy je vytáhl ven."
"Ano, i tak by se to dalo říct. Ale vážně, jak je můžeš nechat si tohle dovolovat? Kolik že jim to je?"
"Jukkovi bylo nedávno osmnáct, Mattimu čtrnáct. A neboj, neprojde jim to. Tímhle výletem si zařídili budíček na sedmou ráno. A ručím ti za to, že se celý den nezastaví. Mají kliku, že je zítra sobota."
"Ach, tak to pardon. Asi jsem tě podcenil. Hluboce se ti za to omlouvám."
"V pohodě," mávla jsem rukou.
"Hele, vypadá to, že už neunesli ten adrenalin. Snaží se vypařit..."
"Asi vědí, co je pro ně dobrý. Ale stejně musím říct, že mě potěšili."
"POTĚŠILI?" zadíval se na mě nevěřícně Pate.
"Jo, potěšili. Víš, co pro ně Arwo vždycky chtěl nejvíc?" pozvedla jsem obočí.
"Aby jejich kapely dobyly svět?"
"To taky. Ale taky chtěl, aby byli vážně... bratři. Aby táhli za jeden provaz. Drželi pospolu."
"Jo, vzpomínám si. Když Jukkovi bylo šest a Mattimu čerstvý tři. Vzal je na zkoušku a Matti Jukku třískal paličkou. Říkal, že jednou je naučí, aby nešli proti sobě."
Přimhouřila jsem oči.
"Tak počkat, on je tehdy vzal na zkoušku?!"
"To je jedno," zamluvil to bleskově Pate. "Ale proč tě potěšili, sakra? Myslel jsem, že právě Jukka prásknul Mattiho, to není moc bratrský!"
"Jenže když jsem odcházela," usmála jsem se, "zamkla jsem Mattiho u něj v pokoji. Oba mají stejný klíč, to předchází spoustě komplikací. Zamkla jsem Mattiho a jeho klíčem i Jukku, ale tomu jsem jeho klíč nesebrala, takže Jukka se mohl snadno dostat ven, když mu to došlo. A vzhledem k tomu, že tu byli oba, musel Jukka pomoct Mattimu ven. Chápeš?"
Zasmál se a uznale pokýval hlavou.
"Ženská, já už vím, proč tě Arwo tak miloval. Ty jsi ďábel..."
"Já vím," zaculila jsem se. "Je mi vlastně jedno, že se spojili proti mně. Pokud se spojili, je to dobře."
"Amen," pozvedl Pate sklenici piva.
"Amen," ušklíbla jsem se. "Ale pokud jim mám připravit náležitej budíček, nejspíš bych to sama měla odpískat..."
"Jo, tak... Tak se teda měj. Rád jsem tě viděl."
Položila jsem na stůl prázdnou sklenici.
"Já tebe taky. Měj se."
Když jsem došla domů, z pokojů obou kluků se ještě ozýval podezřelý šramot. Byla jsem extrémně potichu a trpělivě počkala na to, až veškerý hluk utichne.
Pak jsem vyšla po schodech a vstoupila do Jukkova pokoje. Blbeček, zapomněl zamknout.
Jediné osvětlení pokoje bylo světlo z chodby. Sklonila jsem se nad Jukkovou postelí a políbila jeho blonďaté vlasy. Bylo to až roztomilé, jak se snažil pravidelně oddychovat, ačkoliv mu muselo být jasné, že s nezamčením pokoje to zvoral. Pohladila jsem ho po tváři a vyšla zase ven.
Návštěvu jsem zopakovala i v Mattiho pokoji. Tenhle můj synáček spal už doopravdy.
Když jsem za sebou zavírala dveře své ložnice, říkala jsem si, že je možná přece jen nechám spát. Pracovat můžou i potom.
A když jsem ráno vstala a sešla dolů, v kuchyni na mě čekala perfektní snídaně. A ti dva mi ji připravili společně.
Někdy to není až TAK špatné, mít dva pubertální syny.
Zvlášť tehdy, když se cítí provinile...
Žádné komentáře:
Okomentovat