No, je tu poslední kapitola. Ano, správně, po tom, co
jsem minule udělala. Nekamenujte mě, pokud možno. Ehm. Díky za čtení,
díky za komentáře, díky za všechno. Na další ff (a bude to komedie,
nebojte) se už usilovně pracuje. Takže... užijte si poslední kapitolu. A
ještě jednou díky všem.
O týden
později, zase odpoledne, jsem opět seděl na gauči v Janiho obývacím
pokoji. Kouřil jsem jednu cigaretu za druhou. Čekal jsem, až se Jani
vrátí domů.
Dal bych všechno za to, aby mi dovolil jít pro výsledky s ním. Jenže on říkal, že když to zjistí sám, líp se s tím srovná, protože neuvidí moje zoufalé oči. Tvrdil, že to bude lepší, a já vážně chtěl, aby se cítil co možná nejlíp, takže...
Jsem seděl v jeho bytě.
A nervozitou si kousal nehty.
Hlavou mi míhaly desítky myšlenek na to, co se bude dít, ať už se přijde na cokoliv. Přemýšlel jsem o tom už od chvíle, kdy mi to minulý týden řekl, ale teď to bylo stokrát horší. Típl jsem cigaretu, schoulil se do malého klubíčka a snažil se uklidnit. Po chvíli se mi začaly klížit oči...
Najednou jsem před sebou měl obraz Janiho v nemocnici, patrně po operaci. Ležel, zmatený z narkózy, ale šťastný, protože naděje jsou vysoké, protože to chytili včas, protože i když už se to začalo šířit po těle, pořád mu můžou pomoct...
Pak najednou ležel přesně na tom gauči, na kterém teď já, schoulený do klubíčka, pod teplou dekou, ale přesto třesoucí se zimou. A já mu přinesl bylinkový čaj a pohladil ho po hlavě a mezi prsty mi zůstalo pár černých vlasů. Zkoušel jsem je před ním schovat, ale bohužel pro mě si všimnul. Upřel na mě zoufalé hnědé oči, momentálně plné bolesti ještě větší než předtím.
"Juho..." zašeptal. A já přesně věděl, co chce.
"Ne, Jani. To nejde," zavrtěl jsem hlavou.
"Prosím," špitl. "Japí, musíš."
"Ani omylem. Řekni si někomu jinýmu!"
"Ty jsi ale tvrdil..." kuňkl Jani. "Říkal jsi, že pro mě uděláš cokoliv na světě. A já od tebe chci jen jedinou věc! Abys mi ostříhal ty pitomý vlasy, protože mě bude mnohem míň bolet pohled na to, jak jsou ty vlasy čerstvě ostříhaný, než na to, jak mi dlouhý vlasy, po kterejch jsem toužil celej život, postupně padaj a řídnou! Do prdele, Jacku, jen o to jedno tě prosím!"
Zavřel oči. Po tvářích se mu řinuly slzy.
"Tak... Tak fajn," vzdychl jsem. "Půjdu koupit strojek."
Kývl.
"Děkuju, Japí. Děkuju..."
Vstal jsem z gauče a vyšel z obývacího pokoje. Nechtěl jsem to udělat. Vážně ne. Ale jestli mu pak bude aspoň psychicky líp...
A najednou jsem seděl na posteli. Jani ležel vedle mě, choulil se pod dekou, třásl se jako ratlík. Ústa měl pootevřená a dýchal jen s námahou, oči ani neudržel otevřené. Držel jsem Janiho vychrtlou ruku, druhou dlaní jsem hladil jeho dokonale holou hlavu. Nesl tu chemoterapii přímo hrozně. A já měl co dělat, abych se nezhroutil a mohl tu dál být pro něj, ten silný, co ho drží nad vodou...
Otevřel svoje unavené oči a upřel je na mě.
"Japí..." zašeptal. "Proč jen nám všechny plány nemůžou vyjít?"
"Tak nemluv," zavrtěl jsem hlavou. "Ty přece neumíráš."
"Ty tomu ještě věříš?" vzdychl.
"Ano, Jani," pohladil jsem ho po tváři. "Věřím tomu, že se mi uzdravíš."
Usmál se a zavřel očka. Kousl jsem se do rtu. Hlavně žádný pláč...
Pak jsem měl chvíli před očima tmu.
Najednou jsem stál na hřbitově a díval se na hrob s jeho jménem...
Vzbudilo mě pohlazení po tváři, následované opatrným polibkem na čelo. Škubl jsem sebou a vytřeštil oči. Jani stál nade mnou. V očích mu hrály obvyklé jiskřičky. Usmíval se.
"Sluníčko!" vyjekl jsem.
"Řeknu ti, koťátko," naklonil hlavu. "Ty ale tvrdě spíš."
"Co?" zamrkal jsem. "Jak dlouho jsi doma?!"
"Asi tak deset minut," políbil mě na rty. "Dáš si kafe?"
"J-Jani..."
"Upozorňuju tě, že už jsem ho stejně udělal, takže ho budeš MUSET vypít," zamrkal sladce.
"JANI!"
"No dobře..." povzdychl si. "Juho, miláčku, můj kožní nádor je zcela a naprosto zaručeně NEZHOUBNÝ."
Do očí se mi nahrnuly slzy. Přitáhl jsem si ho k sobě a políbil ho, pak zabořil nos do jeho černých vlasů, vdechl jejich vůni...
"Lásko, to je úžasný. To je tak úžasný!" zasmál jsem se.
"Jo, díky, já vím," zamumlal mi do ucha. "Řekli, ať se hlídám. Když bude něco podezřelýho, mám přijít. Tak co, koťátko?" odtáhl se ode mě a zadíval se mi do očí. "Pohlídáš mě?"
"Bude to moc kýčovitý," zazubil jsem se, "když řeknu, že tě budu hlídat klidně do konce života?"
"Bude," kývl. "Ale taky nehorázně sladký."
"Myslíš, že nám to vydrží?" prohrábl jsem jeho vlasy. "Že se k sobě hodíme?"
"Hodíme? Ani omylem," zašeptal a sklonil se ke mně. "Ale pro to, aby nám to vydrželo, udělám naprosto cokoliv..."
Natáhl jsem krk a políbil ho.
Jo, taky jsem byl ochotný udělat prostě COKOLIV, aby nám to vydrželo. Teď jsem ho už vážně nechtěl ztratit.
"Já nevím, jak bych bez tebe vydržel, sluníčko. Už si to fakt neumím představit."
"Jako bych si to já bez tebe představit uměl, ty mý náladový kotě."
O několik minut něžností později mě Jani zase v náručí nesl do ložnice...
Dal bych všechno za to, aby mi dovolil jít pro výsledky s ním. Jenže on říkal, že když to zjistí sám, líp se s tím srovná, protože neuvidí moje zoufalé oči. Tvrdil, že to bude lepší, a já vážně chtěl, aby se cítil co možná nejlíp, takže...
Jsem seděl v jeho bytě.
A nervozitou si kousal nehty.
Hlavou mi míhaly desítky myšlenek na to, co se bude dít, ať už se přijde na cokoliv. Přemýšlel jsem o tom už od chvíle, kdy mi to minulý týden řekl, ale teď to bylo stokrát horší. Típl jsem cigaretu, schoulil se do malého klubíčka a snažil se uklidnit. Po chvíli se mi začaly klížit oči...
Najednou jsem před sebou měl obraz Janiho v nemocnici, patrně po operaci. Ležel, zmatený z narkózy, ale šťastný, protože naděje jsou vysoké, protože to chytili včas, protože i když už se to začalo šířit po těle, pořád mu můžou pomoct...
Pak najednou ležel přesně na tom gauči, na kterém teď já, schoulený do klubíčka, pod teplou dekou, ale přesto třesoucí se zimou. A já mu přinesl bylinkový čaj a pohladil ho po hlavě a mezi prsty mi zůstalo pár černých vlasů. Zkoušel jsem je před ním schovat, ale bohužel pro mě si všimnul. Upřel na mě zoufalé hnědé oči, momentálně plné bolesti ještě větší než předtím.
"Juho..." zašeptal. A já přesně věděl, co chce.
"Ne, Jani. To nejde," zavrtěl jsem hlavou.
"Prosím," špitl. "Japí, musíš."
"Ani omylem. Řekni si někomu jinýmu!"
"Ty jsi ale tvrdil..." kuňkl Jani. "Říkal jsi, že pro mě uděláš cokoliv na světě. A já od tebe chci jen jedinou věc! Abys mi ostříhal ty pitomý vlasy, protože mě bude mnohem míň bolet pohled na to, jak jsou ty vlasy čerstvě ostříhaný, než na to, jak mi dlouhý vlasy, po kterejch jsem toužil celej život, postupně padaj a řídnou! Do prdele, Jacku, jen o to jedno tě prosím!"
Zavřel oči. Po tvářích se mu řinuly slzy.
"Tak... Tak fajn," vzdychl jsem. "Půjdu koupit strojek."
Kývl.
"Děkuju, Japí. Děkuju..."
Vstal jsem z gauče a vyšel z obývacího pokoje. Nechtěl jsem to udělat. Vážně ne. Ale jestli mu pak bude aspoň psychicky líp...
A najednou jsem seděl na posteli. Jani ležel vedle mě, choulil se pod dekou, třásl se jako ratlík. Ústa měl pootevřená a dýchal jen s námahou, oči ani neudržel otevřené. Držel jsem Janiho vychrtlou ruku, druhou dlaní jsem hladil jeho dokonale holou hlavu. Nesl tu chemoterapii přímo hrozně. A já měl co dělat, abych se nezhroutil a mohl tu dál být pro něj, ten silný, co ho drží nad vodou...
Otevřel svoje unavené oči a upřel je na mě.
"Japí..." zašeptal. "Proč jen nám všechny plány nemůžou vyjít?"
"Tak nemluv," zavrtěl jsem hlavou. "Ty přece neumíráš."
"Ty tomu ještě věříš?" vzdychl.
"Ano, Jani," pohladil jsem ho po tváři. "Věřím tomu, že se mi uzdravíš."
Usmál se a zavřel očka. Kousl jsem se do rtu. Hlavně žádný pláč...
Pak jsem měl chvíli před očima tmu.
Najednou jsem stál na hřbitově a díval se na hrob s jeho jménem...
Vzbudilo mě pohlazení po tváři, následované opatrným polibkem na čelo. Škubl jsem sebou a vytřeštil oči. Jani stál nade mnou. V očích mu hrály obvyklé jiskřičky. Usmíval se.
"Sluníčko!" vyjekl jsem.
"Řeknu ti, koťátko," naklonil hlavu. "Ty ale tvrdě spíš."
"Co?" zamrkal jsem. "Jak dlouho jsi doma?!"
"Asi tak deset minut," políbil mě na rty. "Dáš si kafe?"
"J-Jani..."
"Upozorňuju tě, že už jsem ho stejně udělal, takže ho budeš MUSET vypít," zamrkal sladce.
"JANI!"
"No dobře..." povzdychl si. "Juho, miláčku, můj kožní nádor je zcela a naprosto zaručeně NEZHOUBNÝ."
Do očí se mi nahrnuly slzy. Přitáhl jsem si ho k sobě a políbil ho, pak zabořil nos do jeho černých vlasů, vdechl jejich vůni...
"Lásko, to je úžasný. To je tak úžasný!" zasmál jsem se.
"Jo, díky, já vím," zamumlal mi do ucha. "Řekli, ať se hlídám. Když bude něco podezřelýho, mám přijít. Tak co, koťátko?" odtáhl se ode mě a zadíval se mi do očí. "Pohlídáš mě?"
"Bude to moc kýčovitý," zazubil jsem se, "když řeknu, že tě budu hlídat klidně do konce života?"
"Bude," kývl. "Ale taky nehorázně sladký."
"Myslíš, že nám to vydrží?" prohrábl jsem jeho vlasy. "Že se k sobě hodíme?"
"Hodíme? Ani omylem," zašeptal a sklonil se ke mně. "Ale pro to, aby nám to vydrželo, udělám naprosto cokoliv..."
Natáhl jsem krk a políbil ho.
Jo, taky jsem byl ochotný udělat prostě COKOLIV, aby nám to vydrželo. Teď jsem ho už vážně nechtěl ztratit.
"Já nevím, jak bych bez tebe vydržel, sluníčko. Už si to fakt neumím představit."
"Jako bych si to já bez tebe představit uměl, ty mý náladový kotě."
O několik minut něžností později mě Jani zase v náručí nesl do ložnice...
Žádné komentáře:
Okomentovat