Někdo nechtěl dějový zvrat, ehm? (Btw, omluvte zpoždění, kapitola nastavená na osm ráno se prostě v osm ráno nezveřejnila...)
Užíval
jsem si každou minutu s ním. Zbožňoval každý jeho dotyk a nechával se
těmi dotyky zbožňovat. Bylo to poprvé, co jsem byl zamilovaný, ano. A
byl to nejúžasnější pocit, jaký jsem kdy zažil.
Nehodili jsme se k sobě. Byli jsme nepředstavitelně nedokonalý pár. Jani byl ten nejbarevnější člověk, jakého jsem znal, zatímco já preferoval černou, černou a černou. Já byl prostě rocker, Jani... Jani... Jani byl svůj. Byl plachý, když kolem bylo moc cizích lidí, já byl za všech okolností divoký. Byl nesnesitelně tvůrčí, ať už šlo o psaní, písničky, malování nebo hru na prakticky libovolný hudební nástroj. Byl jako oheň, aspoň přede mnou, nespoutaný a prakticky nespoutatelný. Ale když přišlo na tohle... ON si mě k sobě připoutal. Poprvé v životě jsem měl pocit, že v něčí přítomnosti nemůžu málem ani dýchat. Věděl jsem, že je to jen zamilovanost, že to přejde. Tak hrozně jsem nechtěl, aby se to stalo. Protože pak, až to přejde, ty protiklady vyplavou na povrch a my OBA si budeme muset přiznat, že tenhle vztah prostě nemůže fungovat.
Ale když jsem tohle řekl Janimu, odpověděl, ať si nedělám starosti s budoucností, protože tu je potřeba řešit až ve chvíli, kdy se z ní stane přítomnost. Takže jsem... neřešil.
A tak nějak se stalo, že jsem drtivou většinu času trávil u něj, v Tampere. Odjížděl jsem maximálně na zkoušky Private Line, nebo kvůli vystoupením a rozhovorům. Jasně, kolikrát jsem byl v Janiho bytě sám, protože brouček taky musel někdy odjet, ale já se uměl zabavit. Měl jsem v Tampere Christuse a pár dalších známých, co jsem mohl vídat, a párkrát jsem jel do Helsinek za Rakel nebo ona za mnou, ačkoliv jsme se právě rozváděli. Což ani nevím, jak se stalo. Prostě mi jednou dala papíry k podepsání. A já podepsal a teď jsem se rozváděl. A stejně se svou manželkou chodil na kafe. A ten život se mi vážně líbil.
Najednou bylo krátce po Novém roce a já se válel na gauči v Janiho obývacím pokoji, pil kafe, v prstech držel cigaretu a na svém notebooku znuděně surfoval po internetu. Bylo to už čtvrt roku od toho dne, kdy jsem si přiznal, že ho miluju. Dost možná už náš vztah začal chladnout, nemilovali jsme se tak často jako dřív, pořád jsme se nelíbali, někdy jsme trávili celý večer bez toho, abychom se nějak víc dotýkali, ale...
Pořád tam něco bylo. Něco zvláštního. Když Jani odjel na pár dní, vážně mi chyběl. Když se vrátil, na nějakou chvíli byla zase zpátky naše vášeň. Jinak... jsme spolu prostě trávili čas, i kdyby jen tím, že jsme byli v jedné místnosti. Svým způsobem se mi to líbilo. I když nejradši jsem byl ve chvíli, kdy jsme se spolu jen váleli na gauči, objímali se, mazlili, mlčeli... prostě jen byli spolu.
Postupem času jsem došel k tomu, že poblouznění je z větší části pryč, že tohle prostě JE láska. Rozdíly už na povrch vypluly, viděl jsem moc dobře všechny Janiho nedokonalosti, ale stejně jsme si víc než dobře rozuměli. A já měl rád i ty nedokonalosti.
A teď jsem čekal na chvíli, kdy se moje malé nedokonalé sluníčko vrátí domů. Nic mi neřekl, jen to, že jde k doktorovi. Nepřikládal jsem tomu zvláštní význam, asi nějaká obyčejná kontrola... Tak jsem prostě seděl doma a čekal.
Ve tři odpoledne konečně klaply dveře bytečku. Odložil jsem notebook a vstal z gauče.
Potkali jsme se právě ve dveřích obývacího pokoje. Zaculil jsem se na něj.
"Ahoj, miláčku," řekl jsem.
"Ahoj..." odpověděl tiše.
Výraz v jeho tváři způsobil, že se mě zmocnilo děsivé tušení.
"Jani, u jakýho jsi byl doktora?!"
"K-kožní..." vypravil ze sebe.
Došlo mi to. Před Vánoci Jani přišel utahaný ze zkoušky, bolela ho záda a já ho masíroval...
"To znamínko," kousl jsem se do rtu. "Jak se mi nelíbilo..."
"Jo, Juho," kuňkl.
"Co ti řekli?"
"Nemají jistotu. Zítra mi ho vyříznou, pak rozpitvají, až budou výsledky, řeknou mi, jestli jsem v pohodě, nebo jestli musím na další... vyšetření, operaci, chemo..."
Celou dobu se díval jinam. A mluvil tak váhavě a opatrně...
"Sluníčko," zamumlal jsem a vzal ho kolem pasu.
"Snad jsem přišel včas," špitl. "Říkají, že i kdyby to bylo zhoubný, mělo by se to zvládnout."
"Jo, dobře," kývl jsem. "To jsou dobrý zprávy..."
Ruce položil na moje ramena a políbil mě. Když se odtáhl, na rtech mu hrál nejistý úsměv. Cítil jsem, jak se třese.
"Neboj, koťátko. Já nemám v plánu jen tak umřít..."
Nedalo se říct, že by mě přesvědčil.
Nehodili jsme se k sobě. Byli jsme nepředstavitelně nedokonalý pár. Jani byl ten nejbarevnější člověk, jakého jsem znal, zatímco já preferoval černou, černou a černou. Já byl prostě rocker, Jani... Jani... Jani byl svůj. Byl plachý, když kolem bylo moc cizích lidí, já byl za všech okolností divoký. Byl nesnesitelně tvůrčí, ať už šlo o psaní, písničky, malování nebo hru na prakticky libovolný hudební nástroj. Byl jako oheň, aspoň přede mnou, nespoutaný a prakticky nespoutatelný. Ale když přišlo na tohle... ON si mě k sobě připoutal. Poprvé v životě jsem měl pocit, že v něčí přítomnosti nemůžu málem ani dýchat. Věděl jsem, že je to jen zamilovanost, že to přejde. Tak hrozně jsem nechtěl, aby se to stalo. Protože pak, až to přejde, ty protiklady vyplavou na povrch a my OBA si budeme muset přiznat, že tenhle vztah prostě nemůže fungovat.
Ale když jsem tohle řekl Janimu, odpověděl, ať si nedělám starosti s budoucností, protože tu je potřeba řešit až ve chvíli, kdy se z ní stane přítomnost. Takže jsem... neřešil.
A tak nějak se stalo, že jsem drtivou většinu času trávil u něj, v Tampere. Odjížděl jsem maximálně na zkoušky Private Line, nebo kvůli vystoupením a rozhovorům. Jasně, kolikrát jsem byl v Janiho bytě sám, protože brouček taky musel někdy odjet, ale já se uměl zabavit. Měl jsem v Tampere Christuse a pár dalších známých, co jsem mohl vídat, a párkrát jsem jel do Helsinek za Rakel nebo ona za mnou, ačkoliv jsme se právě rozváděli. Což ani nevím, jak se stalo. Prostě mi jednou dala papíry k podepsání. A já podepsal a teď jsem se rozváděl. A stejně se svou manželkou chodil na kafe. A ten život se mi vážně líbil.
Najednou bylo krátce po Novém roce a já se válel na gauči v Janiho obývacím pokoji, pil kafe, v prstech držel cigaretu a na svém notebooku znuděně surfoval po internetu. Bylo to už čtvrt roku od toho dne, kdy jsem si přiznal, že ho miluju. Dost možná už náš vztah začal chladnout, nemilovali jsme se tak často jako dřív, pořád jsme se nelíbali, někdy jsme trávili celý večer bez toho, abychom se nějak víc dotýkali, ale...
Pořád tam něco bylo. Něco zvláštního. Když Jani odjel na pár dní, vážně mi chyběl. Když se vrátil, na nějakou chvíli byla zase zpátky naše vášeň. Jinak... jsme spolu prostě trávili čas, i kdyby jen tím, že jsme byli v jedné místnosti. Svým způsobem se mi to líbilo. I když nejradši jsem byl ve chvíli, kdy jsme se spolu jen váleli na gauči, objímali se, mazlili, mlčeli... prostě jen byli spolu.
Postupem času jsem došel k tomu, že poblouznění je z větší části pryč, že tohle prostě JE láska. Rozdíly už na povrch vypluly, viděl jsem moc dobře všechny Janiho nedokonalosti, ale stejně jsme si víc než dobře rozuměli. A já měl rád i ty nedokonalosti.
A teď jsem čekal na chvíli, kdy se moje malé nedokonalé sluníčko vrátí domů. Nic mi neřekl, jen to, že jde k doktorovi. Nepřikládal jsem tomu zvláštní význam, asi nějaká obyčejná kontrola... Tak jsem prostě seděl doma a čekal.
Ve tři odpoledne konečně klaply dveře bytečku. Odložil jsem notebook a vstal z gauče.
Potkali jsme se právě ve dveřích obývacího pokoje. Zaculil jsem se na něj.
"Ahoj, miláčku," řekl jsem.
"Ahoj..." odpověděl tiše.
Výraz v jeho tváři způsobil, že se mě zmocnilo děsivé tušení.
"Jani, u jakýho jsi byl doktora?!"
"K-kožní..." vypravil ze sebe.
Došlo mi to. Před Vánoci Jani přišel utahaný ze zkoušky, bolela ho záda a já ho masíroval...
"To znamínko," kousl jsem se do rtu. "Jak se mi nelíbilo..."
"Jo, Juho," kuňkl.
"Co ti řekli?"
"Nemají jistotu. Zítra mi ho vyříznou, pak rozpitvají, až budou výsledky, řeknou mi, jestli jsem v pohodě, nebo jestli musím na další... vyšetření, operaci, chemo..."
Celou dobu se díval jinam. A mluvil tak váhavě a opatrně...
"Sluníčko," zamumlal jsem a vzal ho kolem pasu.
"Snad jsem přišel včas," špitl. "Říkají, že i kdyby to bylo zhoubný, mělo by se to zvládnout."
"Jo, dobře," kývl jsem. "To jsou dobrý zprávy..."
Ruce položil na moje ramena a políbil mě. Když se odtáhl, na rtech mu hrál nejistý úsměv. Cítil jsem, jak se třese.
"Neboj, koťátko. Já nemám v plánu jen tak umřít..."
Nedalo se říct, že by mě přesvědčil.
Žádné komentáře:
Okomentovat