No, a máme tu závěr. Díky všem, co četli a líbilo se jim to.
Vím, že zrovna tenhle příběh je tak trošku něco jiného než to, na co
jste ode mě zvyklí, a je to víc, než by spousta lidí snesla jako
normální, ale... budiž. Užijte si poslední kapitolu.
Jak se člověk vlastně zamiluje do vlastního bratra? Na to jsem odpověď nikdy nenašel. Znělo to hrozně nesmyslně. Jak je vůbec možné, že ON se zamiloval do MĚ? Do mladšího, pitomého, ani ne hezkého…
Ale stalo se.
A potají to trvalo dva roky, kdy ani jeden z nás neměl jiného partnera. Dva roky, než se Jukka odstěhoval z domova a začal oficiálně hrát… a tak. Pak jsme se tak nějak shodli, že by bylo fajn, kdybychom rámci nenápadnosti udržovali vztahy i s jinými lidmi, spali s jinými, milovali se s jinými. Tedy, milovali především v rámci fyzického kontaktu.
A tak jsem začal randit s dalšími muži i dalšími ženami. A máma vážně nebyla extra nadšená skutečností, že i další její syn je tak nějak… sexuálně nevyhraněný.
Kdyby tak věděla…
A pak jsem jednoho dne seděl v Jukkově mrňavém bytě a čekal na něj, samozřejmě s vyhlídkou na kvalitní sexík, ale Jukka nepřišel domů sám. Byla s ním holka, nehorázně umělá a zmalovaná. Jmenovala se Minna.
A ačkoliv byla tak umělá a zmalovaná, během toho odpoledne se mi… zalíbila. Ne ve fyzickém směru. Byla prostě… Pod tou slupkou to byla hrozně fajn holka.
Když Jukka zmizel do kuchyně, dala mi na sebe telefonní číslo.
Během následujících pár týdnů jsem se bláznivě zamiloval.
Teď by si kdokoliv mohl myslet, že jsem Jukkovi zlomil srdce, ale nebyla by to pravda. Ano, nechala ho kvůli mně holka, a ano, svým způsobem jsem ho opustil i já, ale… ale my se nikdy nerozešli. Já ho pořád miloval, ano, miloval jsem ji i jeho zároveň, a on miloval mě. Když jsem mu o sobě a Minně řekl, jen se usmál a popřál mi hodně štěstí.
Nejspíš to věděl. Věděl, že bez něj nevydržím a během dvou měsíců budu zase stepovat u jeho dveří a nechám se pomilovat.
Nemohl jsem ale lhát Minně.
Řekl jsem jí to. Řekl jsem jí, že jsem zamilovaný do vlastního bratra a že s ním už pár let i spím.
Zamrkala. Pak si mě prohlédla od hlavy k patě a zase zpátky. Pak se zeptala, jestli to myslím vážně. A když jsem řekl, že ano, jen… kývla.
Tu noc spala v hotelu. Když se ráno vrátila, řekla, že mě miluje. A že jí to nevadí.
NEODSOUDILA MĚ.
A náš vztah s Jukkou tak pokračoval. Pokračuje, i když je Jukkovi už dvaatřicet a mně skoro devětadvacet. Když se to tak vezme, už přes polovinu života mám chlapa, kterého se nedokážu vzdát.
Nejsme tak ZAMILOVANÍ jako na začátku. Prostě… se mezi námi za ty roky vyvinul vztah, který je na hony vzdálený jakémukoliv jinému, ať už sourozeneckému nebo milostnému. Minnu miluju takovou… obyčejnou láskou, kdežto s Jukkou je mezi námi pevné a naprosto nepopsatelné pouto. Je to moje druhá polovina, část mého já, a já jsem zase část jeho. Dokonale se doplňujeme.
Jakkoliv je to všechno ujeté.
Lidi kolem nás to vidí tak, že jsme si prostě blízcí. Možná to přisuzují našim podobným povahám, možná tomu, že nám v útlém věku umřel táta…
Rozhodně by je nenapadlo, že si od Jukky nechávám pravidelně vyšukávat duši z těla.
A že nejvíc ze všeho miluju, když oba zpocení ležíme v jeho posteli.
Jukka si za ty roky nikoho nenašel.
I když poslední dobou začíná podezřele pokukovat po tom zmagořilém Wilďákovi.
Nemohl jsem se zbavit pocitu, že by pro něj byl takřka ideální. Rozhodně by měl pro ten náš románek pochopení.
A dost možná by se i chtěl dívat…
Žádné komentáře:
Okomentovat