Nemělo se to stát.
Ležel jsem ve své posteli, zíral na Mattiho, který spokojeně spal v té své, a myslel na to, že se to nemělo stát.
Proč jsem to udělal? Co to se mnou jen bylo?
Víc než rok jsem udržel hormony na uzdě, a najednou ho vidím s jiným chlapem a musím ho mít, musím si dokázat, že není jeho, že je můj…
Protože přesně tak to bylo.
Miloval jsem ho a nechtěl jsem, aby ho mohl mít někdo, KDOKOLIV jiný. MŮJ Matti, ne té zatracené děvky s temnými vlasy a andělskýma očima, ne té malé kurvičky, která by ho po sexu beztak nechala a utíkala přefiknout někoho jiného, popřípadě NECHAT se přefiknout někým jiným, protože přesně to ten zmeteček udělal už mně.
Možná jsem nechtěl, aby mu ublížil. Nebo jsem si ho vážně chtěl jen přivlastnit.
Ale nemělo se to stát.
Bylo to úžasné, dokonalé, nejlepší sex za poslední minimálně rok a půl, protože tohle bylo LÁSKYPLNÉ milování, ne jen nějaká rychlovka, potichu, aby nás nikdo neslyšel, ale stejně se to nikdy nemělo stát.
Teď už jsem totiž věděl, že není cesty zpátky.
Rozjelo se to a už se to nedalo zastavit, nedalo se to ani přibrzdit. Buď to skončí nehorázným průšvihem, nebo se z toho nějak vykroutíme.
Mohli jsme jen čekat. Třeba nás to oba přejde. Třeba je to tak přitažlivé jen proto, že víme, že si to nemůžeme dovolit, a když jsme si to dovolili, ztratí to svoje kouzlo. Kéž by.
Otočil jsem se na záda. Když se budu dívat na jeho tvář ozářenou měsícem, naprosto zaručeně se mi nepodaří usnout.
"Jukko?" uslyšel jsem najednou ze tmy slabý hlásek.
"Myslel jsem, že spíš," řekl jsem tiše.
"Nemůžu. Přemýšlím," odpověděl.
Otočil jsem se zpátky na bok a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Zadívali jsme se na sebe.
"To jsme dva," konstatoval jsem.
"Byla to blbost, co?"
"Dost možná."
"Nemůžeme být spolu."
"Ne, to nemůžeme."
Nervózně si olízl rty.
"Nikdo se to nesmí nikdy dozvědět, co?"
"Nesmí."
"Proč to BOLÍ, bráško?"
"Protože…"
Natáhl jsem ruku mezi postele. Matti natáhl tu svoji a pevně stiskl moji dlaň.
"Protože chceme být spolu," vypravil jsem ze sebe. "To je normální."
"Jenže my nemůžeme," kuňkl Matti.
"A proto to bolí, zlatíčko moje. Jen proto."
"Miluju tě."
"Já vím. Já tebe taky."
"Budeme spolu potají nebo… nebo spolu nebudeme?"
"To je na tobě," pousmál jsem se. "Uděláme to, co ty uznáš za vhodný."
Zavřel oči.
"Takže budeme spolu?"
"Dobře…" zašeptal jsem. "A neboj, broučku. Ono už to nějak dopadne…"
Žádné komentáře:
Okomentovat